ECLI:CZ:US:2014:4.US.1856.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1856/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Jiřiny Palasové a Ing. Jaroslava Palase, zastoupených JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, tř. 28. října 1727/108, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudkyní Okresního soudu v Bruntále dne 10. 4. 2014 pod sp. zn. 0 NT 1108/2014-9 a proti způsobu, jakým byla tato domovní prohlídka dne 29. 4. 2014 provedena, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce a aby vyslovil, že domovní prohlídkou provedenou na základě tohoto příkazu dne 29. 4. 2014 Útvarem odhalovaní korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expoziturou Ostrava došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadeného příkazu k domovní prohlídce a její realizací k zásahu do jejich práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti primárně namítají, že nařízená domovní prohlídka neměla charakter neodkladného či neopakovatelného úkonu, přestože bez této podmínky domovní prohlídku nařídit nelze, pokud k tomu má dojít ve fázi před zahájením trestního stíhání, což byl i případ stěžovatelů. Byť se v napadeném příkazu deklaruje, že domovní prohlídka je neodkladným úkonem, stěžovatelé to vyvracejí. Poukazují na to, že reálně nemohla existovat obava, že by mohlo dojít ke změně či zničení stavby, která měla být v rámci prohlídky ohledána, a že ani deklarovaná obava z možného zničení důležitých listin nebyla důvodná, protože minimálně jeden ze stěžovatelů již řadu měsíců před nařízením domovní prohlídky věděl o tom, že čelí možnému podezření, tudíž měl mnoho času případné listiny odstranit.
Stěžovatelé dále zpochybňují údajnou potřebu ohledat a zadokumentovat stavbu, v níž byla domovní prohlídka prováděna. Zdůrazňují přitom skutečnost, že již v roce 2013 předložili policejnímu orgánu znalecký posudek dokládající cenu stavby a odmítají názor soudkyně, že tento znalecký posudek (jakož i dřívější znalecký posudek předložený stěžovateli) je nedostačující.
Stěžovatelé rovněž poukazují na značnou obecnost a vágnost tvrzeného podezření, které bylo základem nařízení domovní prohlídky, a upozorňují na vady, kterými trpělo samotné provedení domovní prohlídky. Konkrétně je zejména vytýkáno, že stěžovatelka v rámci domovní prohlídky nebyla poučena podle příslušných ustanovení trestního řádu, nebyl proveden její předchozí výslech a nebyla vyzvána k dobrovolnému vydání věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí předně připomenout, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž eventuální protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že domovní prohlídka představuje pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud přistupuje ke kasačnímu zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatelů. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že nařízení domovní prohlídky nebylo náležitě odůvodněno z hlediska aspektu neodkladnosti úkonu. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyslovil k formálním i materiálním podmínkám provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13, v němž shrnul svůj dosavadní přístup k posuzování podmínek pro provedení domovní prohlídky).
Domovní prohlídka může mít v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§160 odst. 4 trestního řádu) a v takovém případě je ex lege přípustná (§83 odst. 1 al. 2 trestního řádu). V takovém případě však jde o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být právě s ohledem na zvláštní závažnost přiměřeně a dostatečně odůvodněno (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, II. ÚS 789/06, II. ÚS 474/07, IV. ÚS 1780/07).
Ústavní požadavek na odůvodnění písemného příkazu, jímž se domovní prohlídka nařizuje, nemůže být naplněn v případech, kdy soud pouze odkáže na příslušná zákonná ustanovení (popř. je cituje), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností při vydání příkazu vycházel. Zároveň však, zejména dochází-li k prohlídkám jako neodkladným a neopakovatelným úkonům v počátcích prověřování trestní věci, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Příkazy ve smyslu §83 a násl. trestního řádu jsou především nástrojem kontroly nezávislých soudů jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy úkony policie citelně zasahují do základních práv osob.
V dané věci jsou stěžovatelé prověřováni pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (stěžovatelka MUDr. Palasová) a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (oba stěžovatelé), a to z důvodu disproporce mezi příjmovou a výdajovou stránkou v hospodaření rodiny stěžovatelů. Soudkyně Okresního soudu v Bruntále v příkazu k domovní prohlídce srozumitelně vymezila a odůvodnila účel této prohlídky ve vztahu k těmto podezřením. V napadeném příkazu se tak vysvětluje, proč je třeba věrohodným způsobem zjistit hodnotu rodinného domu, v němž se domovní prohlídka uskutečnila, včetně jeho vybavení, a že je třeba zajistit dokumenty vztahující se k výstavbě domu a ke zdroji a původu prostředků využitých k životním nákladům stěžovatelů.
Jestliže stěžovatelé namítají, že ocenění domu již bylo provedeno znaleckými posudky, které stěžovatelé předložili policejnímu orgánu, musí k tomu Ústavní soud poznamenat, že v této souvislosti je třeba respektovat zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), která vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Jak již Ústavní soud mnohokrát opakoval ve své judikatuře, nepřísluší mu nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Úvahy, na kterých soudkyně v odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce založila své pochybnosti o dostatečnosti znaleckého posudku předloženého stěžovateli, přitom nepostrádají logiku a opravňují závěr o potřebě posudku založeného na provedení domovní prohlídky.
Soudkyně Okresního soudu v Bruntále v napadeném příkaze alespoň stručně odůvodnila i to, že provedení domovní prohlídky je třeba považovat za neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, a to kvůli nebezpečí zničení důležitých listin, které měly být v rámci domovní prohlídky zajištěny. Možnost zničení či odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Zároveň je třeba připomenout, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
Stěžovatelé mají sice pravdu, když tvrdí, že měli dostatek času dokumenty či jiné důkazy zničit či odstranit již před provedením domovní prohlídky, neboť minimálně několik měsíců věděli o existenci podezření ze spáchání trestné činnosti. To však samo o sobě nemůže vylučovat obavu z takového odstraňování důkazů, respektive odkladem domovní prohlídky by se toto riziko zvyšovalo.
Pokud jde o vlastní průběh domovní prohlídky, z protokolu o jejím provedení vyplývá, že policejní orgán vyzval stěžovatele, aby zpřístupnil objekt, v němž měla být prohlídka konána, s tím, že před samotným provedením domovní prohlídky bude proveden předchozí výslech podle §84 tr. řádu. Po vstupu do objektu byl tento výslech také skutečně proveden a až poté proběhla vlastní domovní prohlídka. Výslech stěžovatelky proveden nebyl, neboť stěžovatel policejnímu orgánu sdělil, že jeho manželka (stěžovatelka) je nemocná; výslech syna stěžovatelů, který je spoluvlastníkem nemovitosti, v níž k domovní prohlídce došlo, nebyl uskutečněn z důvodu jeho pobytu v zahraničí.
Lze tedy konstatovat, že sice až po vstupu do objektu, avšak před započetím samotné domovní prohlídky byl proveden výslech jedné z osob, u níž se měla domovní prohlídka konat a která byla oprávněna vydat hledané věci. Ani realizace domovní prohlídky tedy nevykazuje vady ústavněprávního rozměru.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu