ECLI:CZ:US:2014:4.US.1866.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1866/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Víta Kusáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, AK se sídlem Místecká 329/258, 720 00 Ostrava, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 6. 6. 2013 č. j. 159 EX 00200/13-029, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli k uspokojení pohledávky oprávněné obchodní společnosti VB Leasing CZ, spol. s r. o., Brno.
Z příloh připojených k ústavní stížnosti a spisu soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, sp. zn. 159/00200/13, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel uzavřel v červenci 2008 se společností VB Leasing CZ smlouvu o úvěru, jejíž součástí byla i rozhodčí doložka, podle které měly být jakékoliv majetkové spory vzniklé z této smlouvy, rozhodovány v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu, vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 8. Rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Martina Dvořáka ze Sdružení rozhodců, a. s., se sídlem v Brně, Příkop 8, ze dne 6. 6. 2011 sp. zn. 44490/11 byl stěžovatel zavázán povinností zaplatit obchodní společnosti VB Leasing CZ částku 438 352,10 Kč s příslušenstvím, představující nesplacenou část poskytnutého úvěru, a na náhradě nákladů řízení částku 13 107 Kč. Stěžovatel uhradil dlužnou částku jen částečně (pět splátek po 3 500 Kč), a proto oprávněná podala návrh na nařízení exekuce. Okresní soud ve Frýdku-Místku pověřil dne 29. 4. 2013, opatřením č. j. 29 EXE 2639/2013-6, soudního exekutora Mgr. Jana Krejstu vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 420 852,10 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 13 107 K a nákladů exekuce. Soudní exekutor vyrozuměl stěžovatele o zahájení exekuce a vyzval ho ke splnění vymáhané povinnosti. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, neboť z důvodu neplatné rozhodčí doložky nebyl rozhodce oprávněn ve věci rozhodnout. Ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor uložil povinnému, aby do 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Martinem Dvořákem (výrok I.) a aby mu ve lhůtě 7 dnů od podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu zaslal kopii tohoto návrhu, včetně dokladu o jeho podání soudu (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vydáním napadeného usnesení překročil soudní exekutor rámec svých povinností, neboť byl-li podán návrh na zastavení exekuce z důvodu neexistence způsobilého exekučního titulu, měl exekutor návrhu buďto vyhovět nebo jej postoupit exekučnímu soudu, jinou možnost mu ustanovení §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, neposkytuje. Stěžovateli je známo, že podle ustanovení §52 odst. 2 exekučního řádu je exekutor oprávněn vykonávat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují soudu či soudci, dle jeho názoru však jsou tato oprávnění spojena pouze s provedením výkonu rozhodnutí. Stěžovatel dále upozornil, že soudní exekutor postupoval i v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "rozhodčí řád"), neboť v době určené stěžovateli k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nepřerušil exekuční řízení a konal další úkony k provedení exekuce - dne 10. 6. 2013 vydal exekuční příkaz č. j. 159 EX 00200/13-031. Stěžovatel rovněž zpochybnil postup soudního exekutora při aplikaci rozhodčího řádu, dle jeho názoru mělo být aplikováno znění účinné do 31. 13. 2012 (čl. II odst. 1 zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění rozhodčí řád a další související zákony) a namítl, že usnesení nebylo náležitě odůvodněno. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že po novelizaci exekučního řádu, účinné ke dni 1. 1. 2013, nemá možnost podat návrh na zastavení exekuce přímo exekučnímu soudu a tímto způsobem brojit proti postupu soudního exekutora.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 7. 2013 soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta zrekapituloval svoje kroky, které učinil poté, co byl pověřen provedením exekuce. Uvedl, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce odůvodněné neexistencí způsobilého exekučního titulu vyhodnotil jak návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §35 odst. 1 rozhodčího řádu a vyzval ho k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Odmítl, že by tímto rozhodnutím překročil svoji pravomoc, a výklad konstruovaný stěžovatelem označil za absurdní. Soudní exekutor připustil, že v době, kdy byla exekuce ze zákona přerušena, vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u označeného peněžního ústavu, exekuční příkaz však nebyl realizován pro mínusový zůstatek na bankovním účtu a soudní exekutor ihned poté, co zjistil svoje nedopatření, příkaz dne 14. 6. 2013 zrušil. Soudní exekutor dále uvedl, že ustanovení §35 rozhodčího řádu je ve vztahu k ustanovení §55 exekučního řádu předpisem speciálním, který v případech, kdy je exekučním titulem rozhodčí nález, doplňuje úpravu důvodů zastavení exekuce a stanoví speciální postup soudu/soudního exekutora po podání návrhu; důvod navrhovaného zastavení exekuce soudní exekutor podřadil pod ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Soudní exekutor uvedl, že počítá s tím, že se s návrhem na zastavení exekuce vypořádá až po přerušení řízení postupem podle §55 odst. 2 exekučního řádu. Soudní exekutor odmítl, že by svým rozhodnutím a postupem zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces aplikací nesprávného znění rozhodčího řádu, neboť ustanovení §35 odst. 1 se v odkazu na ustanovení §268 o. s. ř. - poznámka pod čarou č. 5 - po novelizaci rozhodčího řádu nezměnilo.
Ústavní soud zaslal vyjádření soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty stěžovateli k případné replice, ten na ně však nereagoval.
Po seznámení se s obsahem exekutorského spisu a po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů.
Materiální vykonatelností exekučního titulu, resp. přezkumem platnosti rozhodčí doložky a pravomoci rozhodce v exekučním řízení, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. V nálezech sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9) či sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433) dal dostatečně zřetelně najevo, že při nařízení exekuce je soud povinen zabývat se námitkami povinného dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce, tj. posoudit, zda je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem; v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4709/12 ze dne 6. 3. 2013 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, jakož i řada dalších) Ústavní soud dodal, že aprobování rozhodčího nálezu vydaného při nedostatku pravomoci rozhodce je zásahem do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Od právních závěrů vyložených ve shora označených nálezech neměl Ústavní soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci.
Ústavní soud vzal v úvahu změny vyvolané novelou exekučního řádu, provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, jež se v projednávané věci promítly následujícím způsobem. Oprávněná podala návrh na exekuci proti povinnému stěžovateli dne 20. 2. 2013; tímto dnem bylo zahájeno exekuční řízení. Podle nového ustanovení §43a (a §44) exekučního řádu již nenařizuje exekuci soud prvního stupně usnesením, proti kterému bylo přípustné odvolání, ale jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, pověřuje soud exekutora provedením exekuce tzv. opatřením, které není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení (srov. §43a odst. 5 exekučního řádu). Předtím než soudní exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá soud o pověření, zkoumá, zda jsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, mimo jiné také to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, a pokud zjistí, že tomu tak není, návrh usnesením zamítne (§39 odst. 3 cit. zákona). Úkony exekutora se podle ustanovení §28 cit. zák. považují za úkony exekučního soudu, a proti jeho zamítavému usnesení je tak přípustné odvolání i dovolání. Po předložení žádosti o pověření, včetně všech připojených předepsaných listin, se zkoumáním předpokladů pro vedení exekuce nezávisle na exekutorovi, zabývá i soud (§43 odst. 3cit. zák.), který, nejsou-li naplněny, může udělit exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh odmítl nebo zamítl. Tímto pokynem je exekutor vázán (§43a odst. 6 cit. zákona). Nic takového se však v projednávané věci nestalo, z exekučního spisu ani z vyjádření soudního exekutora Mgr. Jan Krejsty nevyplynulo, že by se otázkou pravomoci rozhodce, resp. platností exekučního titulu zabýval, stejně formálně k věci přistoupil i Okresní soud ve Frýdku - Místku.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že za účinnosti nové právní úpravy je především na soudním exekutorovi (na kterého byla přenesena řada oprávnění, které o. s. ř. svěřuje při výkonu rozhodnutí soudu či soudci - §52 odst. 2 cit. zák.) a příslušném exekučním soudu, aby se pečlivěji než dosud zabývali posouzením materiální vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve smyslu závěrů shora citovaných nálezů Ústavního soudu. Povinný již nemá možnost bránit se "nařízení" exekuce, neboť o jejím zahájení neví a o této skutečnosti se dozví až z vyrozumění soudního exekutora. Vyrozumění však není rozhodnutím (§44 odst. 1 cit. zák.) a povinnému ho lze doručit nejpozději s prvním exekučním příkazem, proti kterému není přípustný opravný prostředek (§47 odst. 4 cit. zák.). V projednávané věci obdržel povinný stěžovatel vyrozumění o zahájení exekuce až po téměř třech měsících po podání návrhu (dne 30. 5. 2013) společně s dalšími nejméně pěti exekučními příkazy na jeho majetek.
Jediným účinným prostředkem k ochraně práv, který má povinný ve své dispozici po zahájení exekučního řízení na základě rozhodčího nálezu, o kterém tvrdí, že je neplatný z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce spor rozhodnout, je návrh na zastavení exekuce. Odhlédne-li Ústavní soud od formálních vad návrhu, pro které může být odmítnut, je exekutor povinen obstarat vyjádření ostatních účastníků exekuce k návrhu na její zastavení a poté může sám návrhu vyhovět, pokud tak neučiní, postoupí jej k rozhodnutí exekučnímu soudu (§55 odst. 3 cit. zák.). Je třeba zdůraznit, že exekutor i exekuční soud mohou kdykoliv probíhající exekuci zastavit i bez návrhu, vyjdou-li najevo okolnosti, se kterými o. s. ř. spojuje zastavení exekuce (§55 odst. 4 a 5 cit. zák.), v projednávané věci má stěžovatel za to, že jde o důvod podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. "výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat").
V projednávané věci stěžovatel napadl usnesení soudního exekutora, které je procesní povahy, nicméně ukládající stěžovateli konkrétně stanovenou povinnost (§35 odst. 2 rozhodčího řádu). Ústavní soud má za to, že vydání takového rozhodnutí je v pravomoci soudního exekutora, neboť podle ustanovení 52 odst. 2 exekučního řádu je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které právní předpisy svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci a dalším osobám, pokud exekuční řád nestanoví něco jiného. Exekuční řád v tomto smyslu neomezuje soudního exekutora žádným zákazem. Ústavní soud má však za to, že v okolnostech daného případu byla povinnost uložená stěžovateli (podat návrh k soudu na zrušení rozhodčího nálezu) nadbytečná, neboť otázku pravomoci rozhodce mohl a měl posoudit soudní exekutor sám již při podání návrhu oprávněné, zcela jistě se touto otázkou měl zabývat i Okresní soud ve Frýdku-Místku předtím, než pověřil soudního exekutora vedením exekuce.
Nicméně Ústavní soud z exekutorského spisu zjistil, že stěžovatel, ač z pouhé opatrnosti, povinnost uloženou mu ústavní stížností napadeným usnesením splnil podáním žaloby ke Krajskému soudu v Brně s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu; tento návrh byl podán souběžně s ústavní stížností.
Za této procesní situace představovaly stěžovatelem uplatněné návrhy na zrušení rozhodčího nálezu a na zastavení exekuce účinné procesní prostředky k ochraně jeho práv.
Ústavní soud proto s přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí soudního exekutora nebylo rozhodnutím ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a po obsahové stránce bylo postupem stěžovatele konzumováno, jakož i s přihlédnutím k tomu, že návrhu na zastavení exekuce soudní exekutor následně vyhověl a exekuci usnesením ze dne 12. 8. 2013 č. j. 159 EX 00200/13-055 zcela zastavil, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu