ECLI:CZ:US:2014:4.US.1886.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1886/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, správce konkurzní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2575/2013-71 ze dne 22. ledna 2014, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 25/2012-53 ze dne 19. prosince a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 46/2005-43 ze dne 21. června 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 Cm 46/2005 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo podle ust. §103 a ust. §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o určení pravosti a výše pohledávky ve výši 27.399.832,- Kč, vedené stěžovatelem proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi, správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s., v likvidaci (dále jen "žalovaný"). Své rozhodnutí krajský soud zdůvodnil tak, že ze spisu sp. zn. 32 Cm 42/2007 zjistil, že v něm jde o tutéž věc, o stejné účastníky a o stejný nárok, a že tato věc již byla pravomocně skončena, a tudíž zde existuje překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci jeho v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení krajského soudu potvrdil, když se ztotožnil s názorem krajského soudu, že souzená věc je totožná s věcí vedenou pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, v níž bylo pravomocně rozhodnuto, což zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením zamítl s tím, že závěr odvolacího soudu, že meritornímu rozhodnutí brání překážka věci rozhodnuté, je správný. K námitce stěžovatele, dle které rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté bylo vydáno v později zahájeném řízení, dovolací soud uvedl, že pokud již bylo v jednom z navzájem si "konkurujících" řízení pravomocně rozhodnuto, je tím u ostatních řízení založena překážka věci pravomocně rozhodnuté a překážka litispendence se stává obsoletní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný třikrát popřel přihlášenou pohledávku, a proto byl na základě třech výzev žalovaného nucen třikrát podat žalobu zcela shodného obsahu. První byla soudu doručena dne 19. listopadu 2004, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 32 Cm 375/2004, druhá byla doručena dne 23. května 2005, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 32 Cm 46/2005 (jehož se týká tato ústavní stížnost), a třetí byla doručena dne 21. února 2007, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 32 Cm 42/2007.
Dále stěžovatel namítá, že jako první měla být krajským soudem projednána prvně uvedená (incidenční) žaloba, přičemž projednání dalších dvou žalob již bránila překážka litispendence ve smyslu §83 o. s. ř. Krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 42/2007 však projednal žalobu podanou až jako třetí v pořadí, ač měl k překážce věci zahájené přihlédnout z úřední povinnosti a ač na to stěžovatel v uvedeném řízení poukazoval. Z toho následně vyvozuje, že ve věci, které se týká tato ústavní stížnost, tj. sp. zn. 32 Cm 46/2005, nelze poukazovat na překážku věci pravomocně rozhodnuté, pokud již dříve existovala překážka litispendence.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval překážkou litispendence, resp. že žádným způsobem neodůvodnil, proč tato překážka není dána, ač šlo o stěžejní důvod odvolání. Z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí neodůvodněné, resp. nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud pak sice uvedl, že bylo-li v jednom z navzájem si konkurujících řízení již pravomocně rozhodnuto, je tím založena pro ostatní řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté a překážka litispendence se stává obsoletní, ovšem tento právní názor má být nesprávný, neboť o překážce litispendence se vědělo již před pravomocným rozhodnutím ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, přičemž pokud nebyla zkoumána překážka litispendence a nebyla tato respektována obecnými soudy, nelze to napravit pravomocným rozhodnutím v "konkurujícím" řízení. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že obecné soudy nerespektovaly základní procesní pravidla a že jejich zřejmou snahou bylo tato pravidla obejít.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a stejně jako ve zcela srovnatelné věci stěžovatele, o níž rozhodl usnesením sp. zn. III. ÚS 1885/14 ze dne 3. srpna 2014, a ze shodných důvodů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v důsledku nerespektování procesních pravidel obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ve své podstatě ale vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že pokud již byla věc pravomocně rozhodnuta v jiném řízení, je otázka (námitka) litispendence v příslušném řízení bezpředmětná, aniž by současně vysvětlil, proč je tento názor vadný. Pouze totiž opakuje, že měla být projednána první žaloba ze dne 19. listopadu 2004 v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 375/2004, jež ve vztahu k dalším dvěma řízením (sp. zn. 32 Cm 46/2005 a 32 Cm 42/2007) zakládalo překážku litispendence, na což ovšem již reagoval jak odvolací, tak především dovolací soud. Otázkou, jakým způsobem řešit nastalou procesní situaci, resp. jak zhojit tvrzenou procesní vadu, stěžovatel už neuvádí, a toto není zřejmé ani Ústavnímu soudu, zvláště vezme-li v úvahu, že k tvrzenému pochybení mělo dojít v jiném řízení (sp. zn. 32 Cm 42/2007) a toto pochybení se dotýká jiných rozhodnutí než těch, co jsou napadena touto ústavní stížností, přičemž pokračování v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 375/2004 v rozhodné době možné nebylo, protože věc již byla pravomocně rozhodnuta.
V ústavní stížnosti není především vůbec vysvětleno, z jakého důvodu má namítané procesní pochybení představovat zásah do stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Byť stěžovatel podal tři návrhy na zahájení řízení (incidenční žaloby), jednalo se stále o jednu a tutéž věc (resp. stěžovatel daný závěr obecných soudů, že tomu tak bylo, v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje). Obecné soudy se také touto věcí meritorně zabývaly, a to konkrétně v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 42/2007. Nelze tedy z ničeho vyvodit, že by stěžovateli bylo znemožněno obrátit se se svou věcí na nestranný a nezávislý soud, případně, že by se jí takový soud odmítl (meritorně) zabývat nebo by zůstal nečinný.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu