ECLI:CZ:US:2014:4.US.1897.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1897/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Skaunicové, zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem Jungmannova 68, 666 01 Tišnov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2012 č. j. 20 Co 461/2011-264 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 21 Cdo 238/2013-386, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. června 2014, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, č. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 79 Nc 1885/2009 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu oprávněné MAFRA, a. s. (resp. její právní předchůdkyně Moravské novinové nakladatelství, a. s. v likvidaci), ze dne 11. srpna 2009 na nařízení exekuce proti povinné stěžovatelce pro vymožení pohledávky ve výši 389 550,20 Kč s příslušenstvím, nařídil Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. srpna 2009 č. j. 79 Nc 1885/2009-19 exekuci na majetek stěžovatelky. Stěžovatelka podala mimo jiné dne 2. března 2011 návrh na vyloučení jejího osobního automobilu Škoda Octavia sedan, registrační značky X z exekuce, neboť jí byl soudním exekutorem zabaven, ačkoliv jej výhradně používá a nutně potřebuje k výkonu podnikatelské činnosti - advokacie. Ústavní soud dále z obsahu soudního spisu zjistil, že exekuční řízení bylo dne 10. března 2013 skončeno.
Městský soud v Brně, který podání stěžovatelky považoval za návrh na částečné zastavení exekuce, usnesením ze dne 14. června 2011 č. j. 79 Nc 1885/2009-171 návrhu stěžovatelky vyhověl. Na základě odvolání podaného oprávněnou, Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, opraveném usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012 č. j. 20 Co 461/2011-282, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce ohledně movité věci - předmětného osobního automobilu, zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že povaha podnikání stěžovatelky není bezprostředně vázána na užití předmětného automobilu, jako by tomu bylo v případě nějaké dopravní činnosti, případně provozování taxislužby, která by se bez něj nedala vůbec realizovat. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, že prodej automobilu, který eviduje stěžovatelka jako součást majetku svého podnikání, bez dalšího (sám o sobě) nemá za následek úplné skončení podnikatelské činnosti stěžovatelky, považoval za správný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala průběh exekučního řízení, v němž jí soudní exekutor zabavil osobní automobil, připravil jeho dražbu a dále vymáhal po stěžovatelce náklady za jeho uskladnění. Stěžovatelka pod nátlakem a hrozbou dražby tyto náklady uhradila, stejně jako dlužnou pohledávku ve výši 390 000 Kč. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že předmětný osobní automobil nepotřebuje pro výkon svého podnikání. Napadená rozhodnutí byla podle jejího názoru vydaná v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelka má rovněž za to, že soudy nerozhodly nestranně a nezávisle, ale subjektivně a ku prospěchu exekutora, přičemž nesprávně hodnotily provedené důkazy. Dále stěžovatelka namítala průtahy soudního řízení, které podle jejího názoru spočívaly v tom, že předmětné řízení trvalo déle než jeden kalendářní rok, a to od března 2011 do listopadu 2012.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další řádnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Jde-li pak o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, polemizuje se závěry ve věci soudy učiněnými a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry pak nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou. Z uvedených důvodů postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ke stěžovatelkou vznesené námitce ohledně tvrzených průtahů v soudním řízení Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení - aniž zkoumal, zda v předmětné věci k průtahům v řízení skutečně došlo - slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). K tomu Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen. Průtahy v řízení není proto možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže řízení již skončilo a nemohou být nadále aktuální, pokud ovšem stěžovatel neprokáže, že právě průtahy měly vliv na ústavnost samotných rozhodnutí, jejichž zrušení se domáhá. Stěžovatelka však v tomto smyslu žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci nevznesla. Z uvedených důvodů se proto Ústavní soud touto námitkou nemohl zabývat.
Na tomto místě se přísluší podotknout, že za současné situace, kdy exekuční řízení bylo dne 10. března 2013 skončeno a ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů již nemají žádné negativní dopady do právní sféry stěžovatelky, by případný vyhovující výrok Ústavního soudu byl čistě akademickým. K takovému (akademickému) výroku přistupuje Ústavní soud toliko výjimečně, v případě mimořádně intenzivního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je tomu tak např. u vazebních rozhodnutí, která Ústavní soud přezkoumává i poté, co byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu. O takovou situaci se v případě stěžovatelky nejednalo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 646/12 in http://nalus.usoud.cz).
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu