ECLI:CZ:US:2014:4.US.1913.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1913/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební výzkum, s. r. o., se sídlem Zlín, Nad Ovčírnou č. p. 3685, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem Eliášova 792/29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 42,43/2014-308 ze dne 7. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Uvedeným rozhodnutím bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín č. j. 60 Co 101/2013-227 ze dne 6. 9. 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín č. j. 60 C 554/2012-186 ze dne 19. 12. 2012.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu, podle nějž její dovolání nesplňuje náležitosti uvedené v §241a o. s. ř. Je přesvědčena, že z obsahu dovolání je zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jsou popsány jednotlivé dovolací důvody.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Zlíně a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání řádně zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně uvedl, z jakých důvodů neshledal přípustným dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín č. j. 60 C 554/2012-186 ze dne 19. 12. 2012, kterým bylo z důvodů neodstranění vad podaného odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 10. 2012 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, toto odvolání odmítnuto. Stejně tak objasnil důvody odmítnutí dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín č. j. 60 Co 101/2013-227 ze dne 6. 9. 2013. Jeho závěrům, podle nichž dovolání stěžovatelky neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Uvedené právní závěry korespondují s argumentací v podaném dovolání, která je založena pouze na citaci ustanovení občanského soudního řádu a nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu.
Pokud jde o v ústavní stížnosti nepřímo zmiňovaný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci ze strany krajského a okresního soudu, Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu