ECLI:CZ:US:2014:4.US.1914.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1914/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Kateřiny Ondrové, zastoupené JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem Renneská 34, 639 00 Brno proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.3.2013 č. j. 19 Co 236/2010-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a narušena rovnost účastníků dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka je toho názoru, že k porušení tohoto práva došlo tím, že krajský soud svůj rozsudek odůvodnil nepřiměřeně, nedostatečně a nepravdivě.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil krajský soud, jakožto soud odvolací, ve výroku II. předchozí rozsudek Městského soudu v Brně, č. j. 21 C 17/2010-55, ze dne 21. 4. 2010, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí stran nákladů řízení krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatelka byla úspěšná pouze z formálních důvodů, na které sama nepoukazovala, což soud považoval za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že krajský soud ve svém odůvodnění stran rozhodnutí o nákladech řízení neuvádí pravdivé skutečnosti. Stěžovatelka uplatnila i shora zmíněnou námitku, a to jak v žalobním návrhu, tak ve vyjádření k odvolání, a také v dovolání k Nejvyššímu soudu. Tím, že krajský soud podal takové odůvodnění svého rozhodnutí, se dle stěžovatelky dopustil zásahu do jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Takové rozhodnutí totiž představuje akt svévole a vyvolává extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů, včetně rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tato problematika, byť se může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu ji nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé. Proto Ústavní soud svým rozhodováním stabilně zastává zdrženlivý postoj k ústavněprávnímu přezkumu náhrad nákladů řízení, neboť rozhodování o náhradách je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [např. usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1758/13, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2685/13, usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 457/05, usnesení ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2099/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Z přiloženého rozsudku krajského soudu vyplývá, že se stále ještě jedná o věc bagatelní, která pro dopady na osobu stěžovatelky, resp. na její majetkové poměry, ne zcela zásadní povahy, obvykle ústavněprávní roviny nedosahuje. Výjimku představují případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších okolností) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními). Výjimku také představují případy, kdy projednávaná věc "přesahuje" individuální zájem stěžovatele [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nadto se jedná, v procesním smyslu, toliko o rozhodnutí stran náhrady nákladů řízení, což věc - zde pak z kvalitativního hlediska, kdy rozhodnutí o této náhradě má vedlejší (akcesorickou) povahu vůči k rozhodování o věci samé - ještě více posouvá mimo rovinu ústavnosti (viz usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 a usnesení ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2497/13).
Ústavní soud se zaměřil na to, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by - i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši - mohla dosáhnout ústavněprávní roviny, a k takovému závěru nedospěl. Z ústavní stížnosti neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zcela zásadní vliv na stěžovatelčinu sociální situaci, či že by přesahovala individuální zájem stěžovatelky. V daném případě je také nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku, který je rozhodnutím o opravném prostředku v řízení, které následovalo po rušícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 č. j. 26 Cdo 1738/2011-93 a lze tak předpokládat, že obecné soudy byly mnohem lépe seznámeny s detaily sporu a jejich rozhodování je tak zcela v souladu s požadavky, které Ústavní soud na taková rozhodování klade. Vzhledem k těmto skutečnostem tak Ústavní soud neshledal důvod pro zásah ve smyslu §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro zrušení navrhovaného rozsudku krajského soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu