ECLI:CZ:US:2014:4.US.1946.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1946/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. I., zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Horní 32, 639 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. 4 To 137/2013 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2013 č. j. 2 T 87/2012-1006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 6. 8. 2013, se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, kterými Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodly o jeho povinnosti jakožto odsouzeného nahradit poškozené společnosti náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
Z Ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 6. 8. 2013, přiložených usnesení a dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu, které si Ústavní soud vyžádal, neboť na ně stěžovatel odkazoval, zjistil Ústavní soud následující. Usnesením městského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti náklady, vzniklé přibráním zmocněnce v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení, ve výši 165.640,- Kč. Městský soud ve svém odůvodnění uvedl, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu a současně mu byla uložena povinnost hradit poškozené společnosti škodu. Zmocněnec poškozené společnosti dále podal návrh, aby soud rozhodl o povinnosti odsouzeného nahradit náklady vzniklé přibráním zmocněnce v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody v předmětné trestní věci. Vzhledem ke splnění podmínek předvídaných §155 odstavec 4 a §154 odstavec 1 trestního řádu (tj. návrh byl podán včas, stěžovateli byla uložena povinnost hradit náhradu škody a rozhodnutí v trestní věci je pravomocné) městský soud návrhu poškozené společnosti vyhověl. Následně krajský soud částečně vyhověl stížnosti stěžovatele a rozhodl tak, že napadené usnesení městského soudu zrušil a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku ve výši 120.520,- Kč. Krajský soud změnu výše částky odůvodnil tím, že ne všechny požadované úkony zmocněnce skutečně souvisely s účelným uplatněním práva na náhradu škody.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že napadenými usneseními městského soudu a krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavních práv, neboť soudy při jejich vydávání pochybily. Důvodem je stěžovateli především to, že se soudy v adhezním řízení, stejně jako v celém trestním řízení, vůbec nezabývaly tím, zda poškozené společnosti vznikla skutečně škoda. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2012 č. j. 2 T 87/2012-863 a s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 7 To 510/2012, kterými bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu a povinnosti k náhradě škody. Podobné výtky adresoval stěžovatel i Nejvyššímu soudu v podaném dovolání. Mimo to stěžovatel namítá, že v dané věci nešlo o účelné vynaložení nákladů, jak předvídá §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu. Konstatuje, že ve věci náhrady škody se neprovádělo žádné složité dokazování, jakékoli úkony se jevily jako nadbytečné, zmocněnec byl celou dobu vesměs pasivní a nemusel se účastnit všech úkonů trestního řízení. V tom směru i velmi volně parafrázuje usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011. Toto rozhodnutí však primárně směřuje ke skutkově jiné situaci, a jeho právní podstata je regulována jinými právními předpisy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti se stabilně uplatňuje maxima, dle níž je vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který sám nemůže měnit, revidovat, či překročit (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3345/12 ze dne 17. 10. 2012). Petitem stěžovatel vymezí okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá a tím omezí rozsah uplatnění pravomoci Ústavního soudu (Ne eat iudex ultra petita partium aut breviter ne ultra petita). V projednávané věci se jedná o usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013 č. j. 4 To 137/2013 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2013 č. j. 2 T 87/2012-1006. Ústavní soud je proto povinen přezkoumat pouze tato rozhodnutí, byť část předkládané ústavní stížnosti napadá nesprávnost výroků o náhradě škody v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2012 č. j. 2 T 87/2012-863, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 7 To 510/2012. Přezkumem ústavnosti těchto rozhodnutí se Ústavní soud vzhledem ke znění petitu zabývat nemůže. Petitem stěžovatel jednoznačně vymezil rámec přezkumné činnosti Ústavního soudu, a proto není v tomto řízení o ústavní stížnosti relevantní, že v odůvodnění ústavní stížnosti vytýká pochybení i jiným rozhodnutím.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že z pohledu ústavního pořádku aplikovaly obecné soudy podústavní právo způsobem, který nevyvolává pochybnosti. Soudy vyšly z ústavně konformní interpretace ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Je tak jasné, jakými úvahami byly vedeny při stanovení povinnosti stěžovateli. Městský soud a krajský soud shledaly právní moc odsuzujícího rozsudku, který zakládá stěžovateli povinnost nahradit poškozené vzniklou škodu, včasný návrh poškozené společnosti a dostatečně se vypořádaly s účelností vynaložených nákladů. Vzhledem k presumpci správnosti pravomocných právních aktů navíc nelze předpokládat, že by obecné soudy přisvědčily argumentaci stěžovatele o nezákonnosti odsuzujících rozsudků.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal další pochybení, kterého se obecné soudy při rozhodování o nákladech potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení měly dopustit: dané náklady na přibrání zmocněnce nebyly vynaloženy účelně a soudy tuto okolnost dostatečně nezvážily. K tomu lze konstatovat, že Ústavní soud setrvává na stanovisku předloženém v nálezu sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012. V něm Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o právu poškozeného na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce nemůže být podmíněno mírou jeho procesní aktivity. Tento činitel může hrát roli jedině při stanovení výše náhrady nákladů, nikoli však roli determinující přiznání či naopak nepřiznání práva na náhradu předmětných nákladů. V opačném případě by se jednalo o faktické vyprázdnění obsahu tohoto práva, což není slučitelné s principem ochrany práv soudní mocí. To nevylučuje zohlednění procesní aktivity zmocněnce v kontextu konkrétního případu. Účast zmocněnce v konkrétním případě může totiž pro poškozeného ztělesnit i psychickou podporu nebo alespoň ulehčení ne vždy lehké pouti trestním řízením. Na těchto závěrech nehodlá Ústavní soud cokoli měnit. V posuzovaném případě krajský soud dostatečně posoudil činnost zmocněnce a jednal tak nejen dle pravidel stanovených trestním řádem, ale také dle pravidel podaných Ústavním soudem.
Proto lze uzavřít, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení trestního řádu. Tento svůj postup také dostatečně popsaly v odůvodnění. Napadaná rozhodnutí o povinnosti stěžovatele hradit náklady poškozené společnosti vynaložené k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická nebo taková, která zakládají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, která by neúnosným způsobem způsobila porušení stěžovatelových práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 dost. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu