ECLI:CZ:US:2014:4.US.1994.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1994/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Cichoně, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, AK se sídlem Revoluční 1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 č. j. 55 Co 558/2010-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o zaplacení částky 183 715 Kč s příslušenstvím.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2010 č. j. 30 C 190/2009-36 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném Václavu Zvěřinovi zaplacení žalované částky. Podle žalobních tvrzení vyplýval nárok na zaplacení žalované částky z kupní smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí, kterou oba jmenovaní uzavřeli dne 7. 5. 2005 - stěžovatel jako nabyvatel, žalovaný jako převodce. Po provedeném dokazování a na základě skutkových zjištění obvodní soud po výkladu účinků zpětného povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí posoudil žalobní nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť ze smlouvy nebylo zřejmé, že by žalovaná částka byla součástí kupní ceny, sjednané v čl. IV. předmětné kupní smlouvy. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení obvodní soud právo na vydání bezdůvodného obohacení stěžovateli nepřiznal. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že ujednání obsažené v čl. VII. odst. 3 a 4 předmětné kupní smlouvy obsahuje specifické závazky žalovaného, mezi kterými však povinnost k žalovanému plnění není, a proto závěr soudu prvního stupně, že se nejedná o plnění ze smlouvy je proto správný. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 2. 4. 2013 č. j. 28 Cdo 2949/2012-103. Dle jeho posouzení byly závěry odvolacího soudu v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu a dovolací soud neměl důvod považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, jak tvrdil stěžovatel.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s právním hodnocením svého nároku, jak byl posouzen obecnými soudy, a setrval na tvrzení, že šlo o nárok na plnění z kupní smlouvy, který se promlčuje v tříleté lhůtě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že ujednání v kupní smlouvě měla být vykládána při respektu ke smluvní vůli stran tak, že inkaso nájemného za dohodnuté období byl žalovaný oprávněn provádět, nicméně poté byl povinen vyúčtovat příjmy (včetně nájemného) a výdaje (spojených s provozem domu). Zdůraznil, že právním podkladem inkasování nájemného i právním podkladem žalovaného nároku byla kupní smlouva, ve které si smluvní strany ujednaly kromě kupní ceny i režim vybírání nájemného po převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nenapadl ústavní stížností i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") považováno za poslední procesní prostředek poskytnutý zákonem k ochraně jeho práv. Ústavní soud však vzal v úvahu, že Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu vydaný před 1. 1. 2013. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost se opíralo o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, tj. právní otázka (argumentace) zásadního významu předestřená účastníkem řízení v dovolání byla závislá na uvážení dovolacího soudu a Nejvyšší soud tuto otázku co do její kvality posoudil opačně než dovolatel. Skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo petitorně napadeno, bylo významné pouze potud, že se Ústavní soud tímto rozhodnutím nemohl zabývat. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do kompetence Nejvyššího soudu ve vztahu k posouzení otázky zásadního právního významu, a proto mohla být ústavněprávnímu přezkumu otevřena pouze otázka, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007, N 216/47 SbNU 845). V tomto směru však stěžovatel žádnou argumentaci neuplatnil.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených Listinou a Ústavou přisvědčit, neboť taková pochybení v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze je zcela zřejmé, jaké důkazy nalézací soud provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jaké právní závěry z nich vyvodil, soud zejména vyložil, proč plnění, jehož se stěžovatel domáhal, právně hodnotil nikoliv jako plnění z kupní smlouvy, ale jako plnění z bezdůvodného obohacení. Správnost skutkových zjištění i jejich právního hodnocení potvrdil soud druhého stupně, který se přiměřeným způsobem vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatele a připojil hodnocení obsahu ujednání čl. VII. odst. 3 a 4. předmětné kupní smlouvy, z něhož bylo zřejmé, že i podle odvolacího soudu povinnost žalovaného poskytnout stěžovateli žalované plnění nebyla součástí smluvních ujednání účastníků.
Ústavní soud respektuje autonomii vůle, specificky ztělesněnou v autonomii smluvní, která poskytuje smluvním stranám volnost při utváření obsahu smluv, připomíná však, že dojde-li mezi nimi ke sporu, je hodnocení a výklad smluvních ujednání věcí obecných soudů. V projednávané věci v kontextu čl. 36 odst. 1 Listiny však Ústavní soud neshledal v rovině skutkové ani z pohledu právního posouzení věci žádný důvod ke svému zásahu.
Pokud stěžovatel tvrdil porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny či čl. 2 odst. 4 Ústavy, Ústavní soud uvádí, že tyto záruky nebyly v projednávané věci přímo použitelné. Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by mohlo dojít jen za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však, jak shora uvedeno, nebyl shledán.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývalo nic, co by bylo schopné věc posunout do ústavně právní roviny, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu