ECLI:CZ:US:2014:4.US.2030.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2030/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Václava Němce, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Slezská 1, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2014 č. j. 4 Ads 115/2013-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013 č. j. 4 Ad 10/2012-33 a rozhodnutí České právy sociálního zabezpečení ze dne 9. 1. 2012 č. j. 501026355/315-PZ, a o návrhu na zrušení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, či případně "předmětných ustanovení".
Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 1. 2012, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 6. 2012, jímž byl stěžovateli přiznán starobní důchod ve výši 11 882,- Kč měsíčně podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o důchodovém pojištění"). Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítl Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.
Předmětem kasační stížnosti stěžovatele byla otázka, zdali je ústavně konformní vycházet z formule pro výpočet výše důchodu podle ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 29. 9. 2011, když Ústavní soud vydal dne 23. 3. 2010 nález sp. zn. Pl. ÚS 8/07, kterým uvedené ustanovení označil za protiústavní a ke dni 30. 9. 2011 ho zrušil. Nejvyšší správní soud konstatoval, že Ústavní soud v uvedeném nálezu s ohledem na složitost celé problematiky a na připravovanou reformu důchodového systému odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011 s tím, že zrušované ustanovení zůstává do té doby aplikovatelné (bod 99 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07). Výpočet výše důchodu podle ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění do 29. 9. 2011, v mezidobí od vydání nálezu do nabytí jeho účinků je proto zákonným a ústavně konformním postupem v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy sám Ústavní soud výslovně ponechal ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění do 29. 9. 2011, pro mezidobí za aplikovatelné, postupoval Městský soud v Praze správně, pokud z něho při přezkumu správního rozhodnutí vycházel. Pokud Ústavní soud přímo ve svém nálezu prohlásil ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění za protiústavní, ale z důvodu zachování právní jistoty a celistvosti právního řádu umožnil pro mezidobí jeho aplikaci, není důvod k opětovnému předložení věci Ústavnímu soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky předestřené již v kasační stížnosti. Uvádí, že novela zákona o důchodovém pojištění ponechala protiústavnost vyměřeného starobního důchodu u části pojištěnců a znamená nerovné postavení skupiny pojištěnců s vyměřeným starobním důchodem do 29. 9. 2011, a diskriminaci ve smyslu čl. 1 a 3 Listiny, při setrvávajícím porušení čl. 30 odst. 1 Listiny, kdy i on se cítí takto poškozen. Podle stěžovatele zákonodárce nevyhověl v plném rozsahu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07, když zcela opominul práva části pojištěnců a nesplnil tak požadavek Ústavního soudu, aby novela zákona o důchodovém pojištění naplňovala čl. 1, čl. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Otázkou aplikovatelnosti ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění se Ústavní soud zabýval ve výše uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 a vyjádřil se i k postupu správních soudů při aplikaci uvedeného ustanovení v usnesení sp. zn. III. ÚS 2589/2011. V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval, že "otázkou souladu ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. s ústavním pořádkem (...) se Ústavní soud zabýval v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 ze dne 23. 3. 2010, a v rámci konkrétní kontroly ústavnosti rozhodné ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zrušil dnem 30. 9. 2011. ...I když Ústavní soud přistoupil v rámci konkrétní kontroly norem k zrušení ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. z důvodu, že na jeho základě docházelo k nepřípustným zásahům do základních práv a svobod jednotlivce, přesto nezpochybnil jeho další aplikaci pro právní vztahy, jež vznikly za jeho účinnosti do 30. 9. 2011 (naopak výslovně uvedl, že "zrušovaná ustanovení zůstávají do stanovené doby aplikovatelná"). Jinými slovy, i zde se uplatní jako určující principiální nepřípustnost retroaktivního účinku derogace rozhodného ustanovení právního předpisu, resp. vyslovení jeho protiústavnosti ve vztahu k předtím založeným právním vztahům [blíže zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)]."
Soudy a správní orgány při aplikaci ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 30. 9. 2011, postupovaly v dané věci v souladu s výše uvedenými závěry Ústavního soudu. Ústavní soud neshledal důvod, proč by se od uvedených závěrů v nyní posuzované věci odchýlil. Napadená rozhodnutí jsou řádně, pečlivě a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Stěžovatelův návrh na zrušení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, či případně jeho "předmětných ustanovení", pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu