ECLI:CZ:US:2014:4.US.2078.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2078/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 26. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 2078/12 ve věci ústavní stížnosti Lenky Divíškové, právně zastoupené advokátem Mgr. Ing. Václavem Králem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012 č. j. 24 Co 62/2012-29, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce na stěžovatelčin majetek, spojené s návrhem na přiznání nákladů řízení a návrhem na odklad vykonatelnosti.
I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012 č. j. 24 Co 62/2012-29 bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012 č. j. 24 Co 62/2012-29 se ruší.
III. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka, v předchozím řízení povinná, podala odvolání proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 12. 2011 č. j. 18 EXE 4364/2011-9, kdy tímto usnesením byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky ve prospěch vedlejší účastnice, a to na základě exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález vydaný JUDr. Tomášem Sokolem ze dne 25. 7. 2011 sp. zn. H 2011/01034.
Dne 30. 3. 2012 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 24 Co 62/2012-29, v němž nařízení exekuce potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že neplatnost rozhodčí doložky nemůže být zkoumána v řízení o nařízení exekuce, ale až v řízení o zastavení exekuce. S tímto závěrem však stěžovatelka nesouhlasí. Již v řízení před odvolacím soudem stěžovatelka uvedla, že všeobecné obchodní podmínky a ani smlouvu o úvěru nemá k dispozici, neboť takovou smlouvu nikdy neuzavřela. Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že stěžovatelka smlouvu podepsala, a tudíž i uzavřela rozhodčí doložku. Odvolací soud nijak nezkoumal, zda v předmětném případě došlo k uzavření rozhodčí doložky, či nikoliv. Podle názoru stěžovatelky nemůže z absolutně neplatné rozhodčí smlouvy vzniknout rozhodčí pravomoc ve věci rozhodovat. Podle dotčené rozhodčí doložky má být rozhodce vybrán ze seznamu rozhodců, a to správcem tohoto seznamu. Stěžovatelka neměla možnost zjistit totožnost osoby, která měla rozhodce ze seznamu určit, neboť bližší identifikace této osoby nebyla ve všeobecných obchodních podmínkách uvedena. Určení rozhodce tak bylo zcela ponecháno na vůli třetí osoby. Pokud skutečně existuje nějaký seznam rozhodců, pak stěžovatelce nebyl nikdy předložen. Možnost vést seznam rozhodců je umožněn pouze v řízení vedeném u stálého rozhodčího soudu, nikoliv u soukromé společnosti. Tato společnost není oprávněna vydávat své statuty a řády. Uzavřená rozhodčí doložka není platnou a stěžovatelce nebyla dána rovná práva a nebylo zachováno právo na spravedlivý proces. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatelka na řadu rozhodnutí obecných soudů, komunitární právo a rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433), případně na jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 3653/10 ze dne 9. 2. 2011 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
III.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Vedlejší účastnice společnost Home Credit, a. s., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že rozhodčí doložka byla uzavřena dne 16. 2. 2010, tj. v době, kdy Nejvyšší soud ve své judikatuře (usnesení ze dne 13. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008) dovozoval, že i soukromé subjekty mohou vést své seznamy rozhodců a vydávat své statuty a řády. V dalším vedlejší účastnice poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 613/06 [sic - pozn. red.: správně patrně nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107)], sp. zn. III. ÚS 117/07 ze dne 20. 6. 2007 (N 104/45 SbNU 429), sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) a sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) ve znění opravného usnesení sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 29. 3. 2011, z nichž dovozuje, že každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ve své podstatě jevem nežádoucím, neboť takovouto změnou dochází zjevně k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování.
Stěžovatelka využila svého práva repliky na podaná vyjádření k ústavní stížnosti a v souvislosti s uvedeným odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12 (viz výše).
IV.
Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatelky i obecných soudů, vycházeje z vlastní judikatury, Ústavní soud posoudil stížnost jako důvodnou.
Obdobnou problematikou (v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o nařízení exekuce) se Ústavní soud již zabýval ve svých nálezech ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155), ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (N 71/65 SbNU 9), dostupných též na http://nalus.usoud.cz. V prvních dvou Ústavní soud vyslovil souhlas s názorem odvolacího soudu, že v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce (tj. např. vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimaci účastníků nebo prekluzi práva vyplývajícího z exekučního titulu), jde-li však o posuzování otázky, zda v dané věci byl rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, vyslovil názor, že odvolací soud byl povinen zabývat se námitkami povinného dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce, konkrétně jeho tvrzením, že žádnou smlouvu (a tedy ani rozhodčí doložku) s oprávněnou nepodepsal (a tudíž jí ani nemůže být vázán). Z odůvodnění krajského soudu se podává, že povinná potvrdila v podaném odvolání, že rozhodčí doložka byla mezi ní a oprávněnou uzavřena v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru. Ústavní soud si vyžádal související spis okresního soudu, přičemž z podaného odvolání se na straně dvě podává, že "Povinný VOP ani smlouvu o úvěru k dispozici nemá, neboť úvěrovou smlouvu, z níž měla údajně vzniknout vymáhaná pohledávka, nikdy neuzavřel." V dalším pak povinná rozvíjí svoji argumentaci stran neplatnosti rozhodčí doložky. Z odůvodnění usnesení krajského soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena úvěrová smlouva, potažmo rozhodčí doložka. Zvolený způsob argumentace tak nelze považovat za souladný s požadavky kladenými premisami spravedlivého procesu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil, že: "... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny)...".
Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (viz výše) Ústavní soud konstatoval, že v exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva, a že v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, zároveň však zdůraznil, že mezi ně nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, a vyslovil názor, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (body č. 14 a 16 nálezu).
Shodný názor byl Ústavním soudem zaujat a zopakován ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012, případně v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 174/13 (N 80/69 SbNU 335).
Za zjištěného stavu, kdy v dané věci obecný soud s argumentací shora uvedenou odmítl posoudit stěžovatelkou zpochybňovanou platnost rozhodčí doložky, a zabývat se tak otázkou pravomoci rozhodce exekuční titul vydat, pak Ústavnímu soudu nezbývá než s odkazem na uvedené nálezy a názory tam jím vyjádřené, které závěru obecného soudu neodpovídají, uzavřít, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti Ústavní soud uvádí, že mu vyhověno nebylo, neboť v době podání ústavní stížnosti došlo toliko k nařízení výkonu exekuce, což samo o sobě nebrání tomu, aby se jí stěžovatelka dále bránila návrhem na její zastavení, jak ostatně konstatovaly i obecné soudy.
Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jakkoli ze shora uvedeného plyne, že obecný soud při svém rozhodování nepostupoval v souladu s označenými nálezy Ústavního soudu, ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. aplikováno nebylo s odkazem na jeho zcela výjimečné použití, a proto nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.