ECLI:CZ:US:2014:4.US.2135.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2135/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J. H., t. č. ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 3 T 98/2012-134 ze dne 21. 3. 2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2014, ve znění doplňujícího podání ze dne 26. 6. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě s tvrzením, že jím byl "neprávem odsouzen".
Za účelem posouzení stížnostního návrhu si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 98/2012.
Z připojeného spisového materiálu bylo přitom zjištěno, že napadeným rozsudkem č. j. 3 T 98/2012-134 ze dne 21. 3. 2013 Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, za což ho soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Odvolání stěžovatele bylo posléze usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 235/2013-162 ze dne 3. 7. 2013 zamítnuto jakožto podané opožděně.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávané věci námitky stěžovatele směřují výhradně do napadeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 3 T 98/2012-134 ze dne 21. 3. 2013. V souladu s poučením nalézacího soudu podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí ze zákona sice přípustné, nicméně opožděné odvolání, jež bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2013 zamítnuto. Za dané situace tedy podané odvolání nepředstavovalo efektivní prostředek nápravy a z tohoto pohledu bylo třeba posoudit ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 3 T 98/2012-134 ze dne 21. 3. 2013 jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Odhlédnuto od výše uvedeného, je stížnostní návrh nepřípustný rovněž ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 235/2013-162 ze dne 3. 7. 2013, neboť i v tomto případě měl stěžovatel dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím dovolání uplatněného dle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tím, že dovolání podáno nebylo, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Pokud snad stěžovatel za poslední opravný prostředek ve věci považoval podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, jež byl na základě vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. MSP-137/2014-OD-SPZ/4 ze dne 11. 6. 2014 odložen, je v této souvislosti vhodné připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v souladu s níž za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze. To je dáno tím, že ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219), usnesení sp. zn. III. ÚS 1149/11 ze dne 18. 5. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz, aj.]. Za procesní prostředek k ochraně práva je možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).
Z důvodů shora naznačených proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Dlužno ještě dodat, že Ústavní soud v posuzované věci nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2014
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj