ECLI:CZ:US:2014:4.US.2205.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2205/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dvouletky s. r. o., se sídlem Dvouletky 604/44, 700 30 Ostrava - Hrabůvka, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 28/2011-118 ze dne 23. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala úhrady dluhu na obvyklém nájemném za užívání bytové jednotky o výměře 48,46 m2, umístěné v budově č. p. X1, která je zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, na listu vlastnictví č. X2 pro Katastrální území Hrabůvka, část obce Hrabůvka, a sice za období od 17. 02. 2011 do 24. 05. 2011 ve výši 2.636,- Kč a za dobu od 25. 05. 2011 do 30. 06. 2011 ve výši 1.009,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci okresním soudem a tvrdí, že soud i přes ustálenou judikaturu Ústavního soudu i judikaturu Nejvyššího soudu, kterou ve svém rozhodnutí cituje, nesprávně aplikoval dosud vydané nálezy Ústavního soudu týkající se způsobu určování nájemného za situace právního vakua a výše uvedené rozhodnutí obecného soudu "tak i nadále působí omezení vlastnického práva stěžovatele". Soud se pak dle názoru stěžovatelky zejména nesprávně vypořádal s její aktivní legitimací, když dovodil, že prokázáno bylo její vlastnické právo toliko k budově č. p. X1, a nikoli k budově č. p. X3, která byla v původní nájemní smlouvě označena jako budova, v níž se nachází byt, k němuž svědčí právo nájmu vedlejšímu účastníkovi. Pokud by prý totiž soud poskytl stěžovatelce řádné poučení, v němž by naznačil své pochybnosti, měla by dle svých slov možnost prokázat, že budova č. p. X1 je domem se dvěma vchody, z nichž jeden je někdejší samostatný dům č. p. X3 s evidenčním číslem X4 (došlo ke sloučení dvou samostatných budov do jedné budovy), v němž se nachází i byt, k němuž svědčí vedlejšímu účastníkovi právo nájmu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 3.645,- Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky.
Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Samo o sobě tvrzení stěžovatelky, že je vlastníkem více bytových domů s nájemními byty, a tedy v úvahu připadá i více sporů obdobného charakteru, které v jednotlivostech tvoří malé sumy, avšak v jejich celku se může při aplikování postupu, jaký uplatnil Okresní soud v Ostravě, jednat o výrazný zásah do majetkové sféry, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti z hlediska "prolomení" bagatelní povahy sporu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu (srov. též bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014). V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum prvoinstančních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám porušil svoji judikaturu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu