ECLI:CZ:US:2014:4.US.2227.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2227/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) M. B., 2) A. S. a 3) L. Š., zastoupených JUDr. Marií Petráčkovou, advokátkou, se sídlem Ulice Čoupkových 36, 624 00, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013 č. j. 16 Co 210/2012-758 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 10. 2011 č. j. 0 P 30/2010-628, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
M. B. (stěžovatelka č. 1) je matkou nezletilé V. B. (dále jen "nezletilá"). Stěžovatelky A. S. (stěžovatelka č. 2) a L. Š. (stěžovatelka č. 3) jsou tetami stěžovatelky č. 1 a pratetami nezletilé. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně byla nezletilá svěřena do pěstounské péče E. M., přičemž byl zároveň změněn předchozí rozsudek tohoto soudu, kterým byla nezletilé od 1. 11. 2008 nařízena ústavní výchova. Návrhy stěžovatelek č. 2 a č. 3 na svěření nezletilé do jejich výchovy byly zamítnuty a bylo rozhodnuto o úpravě styku nezletilé se stěžovatelkami. Řízení o návrhu stěžovatelky č. 1 o svěření nezletilé do její výchovy bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Návrh stěžovatelky č. 1 o úpravu styku s nezletilou byl zamítnut. Krajský soud v Brně většinu výroků nalézacího soudu potvrdil, pouze upravil odlišně styk nezletilé se stěžovatelkami č. 2 a 3.
Stěžovatelky napadají oba shora označené rozsudky obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na respektování rodinného života, garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to, že dovolání není přípustné, podávají stěžovatelky přímo ústavní stížnost.
Stěžovatelky svou stížnost odůvodňují tak, že soudy napadenými rozhodnutími svěřily nezletilou do výchovy nepříbuzné osoby (pěstounky), ačkoliv existují dvě osoby příbuzné (stěžovatelky č. 2 a 3), které mají o výchovu nezletilé zájem a jsou její výchovy schopny. Dále uvádějí, že nezletilá byla odňata výchovnému působení pokrevní rodiny a je vychovávána cizí osobou v cizím prostředí. Tím soudy zasáhly dle tvrzení stěžovatelek do práva na respektování rodinného života. Odkazují na stanovisko Ústavního soudu, že v případě, že se dostane do konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných se zájmem osob nepříbuzných, je třeba, není-li zde jiný naléhavý důvod, poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb emočních i vztah pokrevního příbuzenství. Stěžovatelky uvádějí, že "úlohou soudu není autoritativně určovat výchovné prostředí, které soud v dané chvíli považuje za vhodné, ale poskytnout ochranu výše uvedenému základnímu právu stěžovatelek a nezletilé". Soudy také dle stěžovatelek zasáhly do rodičovského práva stěžovatelky č. 1. I když stěžovatelky připouštějí, že stěžovatelka č. 1 jako matka nezletilé není soustavné a řádné výchovy nezletilé schopna, přesto může s nezletilou vytvářet vztah, který bude mít svou hodnotu, přičemž jako matka nezletilé má právo určit, že nezletilá bude vychovávána v pokrevní rodině, pokud je toho pokrevní rodina schopná a souhlasí s tím. Stěžovatelky též napadají rozhodnutí soudu o úpravě styku nezletilé s pokrevní rodinou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, kromě případů, kdy jejich činností došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Stížnost z velké části pouze obsahuje věcnou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, resp. nesouhlas se způsobem, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy.
Předem Ústavní soud zdůrazňuje, že představa stěžovatelek, podle níž úlohou soudu není autoritativně určovat výchovné prostředí, které soud v dané chvíli považuje za vhodné, ale poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatelek a nezletilé, je poněkud zjednodušené, neboť stěžovatelky ztotožňují své základní právo (právo na rodinný život) s představou automatického nároku na úspěch ve věci, a to pouze z důvodu pokrevní vazby s nezletilou. Soudy však musí zohlednit všechny okolnosti případu, tedy jak existenci vhodného výchovného prostředí, resp. obecně zájmů dítěte, tak samozřejmě též existenci pokrevní vazby, a teprve na základě všech zjištěných okolností rozhodnout a své rozhodnutí řádně zdůvodnit.
Neupřednostnění pokrevní vazby tak nelze považovat bez dalšího za protiústavní zásah do práva na rodinný život, pokud dle provedeného dokazování jiné okolnosti převáží. Při vzájemném vyvažování uvedených zájmů a zohledňování pokrevní vazby je navíc nutno vzít též v úvahu, že stěžovatelky č. 2 a 3, které žádaly o svěření nezletilé do výchovy, jsou pratetami nezletilé (tedy tetami její matky), tudíž jde o příbuzenský vztah poměrně vzdálený. Nelze jej tak zcela srovnávat s otázkou ochrany práv rodičů ve smyslu čl. 32 Listiny, kde je pokrevní pouto nepoměrně silnější a ke kterému se též vztahuje relevantní judikatura Ústavního soudu zdůrazňující důsledné zohledňování pokrevních rodinných vazeb, jako např. nález II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399). Podobně rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva týkající se zásahů do práva na rodinný život se netýká vztahu dětí a vzdálených příbuzných (srov. rozsudky Johansen proti Norsku ze dne 7. 8. 1996, č. 17383/90, Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, č. 39221/98 a 41963/98, K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001, č. 25702/94, Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99, Haase proti Německu, ze dne 8. 4. 2004, č. 11057/02, Barelli a další proti Itálii ze dne 27. 4. 2010, č. 15104/04, Dolhamre proti Švédsku ze dne 8. 6. 2010, č. 67/04).
Rodinný život samozřejmě nezahrnuje pouze vztah rodičů dětí, nýbrž i vztahy mezi dalšími příbuznými [srov. Rozsudky Olsson proti Švédsku (č. 1) ze dne 24. 3. 1988, č. 10465/83 či Bronda proti Itálii ze dne 9. 6. 1998, č. 22430/93], existence rodinného života u těchto vztahů však již není předpokládána a bude záviset na všech okolnostech každého případu, zda mezi osobami existují skutečně v praxi "blízké osobní vazby" (srov. Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek: Evropská úmluva o lidských právech, C. H. Beck, 2012, s. 873).
Existence pokrevní vazby mezi dítětem a vzdáleným příbuzným tak nebude z povahy věci při vyvažování s jinými protichůdnými okolnostmi argumentem natolik silným jako v případě vazby mezi dítětem a rodičem. Stejně tak míra přípustné ingerence Ústavního soudu bude v tomto případě nutně nižší než při přezkumu rozhodnutí soudů o zbavení či omezení rodičovských práv.
Z ústavního hlediska tak bylo klíčové posoudit, zda se obecné soudy dostatečně vypořádaly s otázkou, zda existuje naléhavý důvod, pro který bylo možno svěřit nezletilou do péče vedlejší účastnice (pěstounky), nikoli do péče stěžovatelek, ačkoli jsou pratetami nezletilé a tedy součástí pokrevní rodiny.
Z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud shromáždil a provedl (a odvolací soud zčásti doplnil) relevantní důkazy ke zjištění poměrů jak u stěžovatelek, tak u vedlejší účastnice (pěstounky). Z obou rozhodnutí je taktéž patrno, že se soudy snažily nalézt řešení, které bude v co nejlepším zájmu dítěte v aktuální situaci, a to jak s ohledem na jeho psychický vývoj, tak zdravotní stav, při zohlednění vztahů a zázemí jak v pěstounské rodině, tak v rodině biologické. Nalézací soud provedl důkaz znaleckým posudkem z oblasti dětské psychologie, odvolací soud nechal vypracovat doplněk tohoto znaleckého posudku, přičemž soudy rozhodly v souladu s doporučením znalce, avšak neomezily se pouze jen na tento důkaz.
Způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy, jakož i s tvrzeními stěžovatelek, které jsou nyní obsahem ústavní stížnosti, nelze považovat za nedostatečný, nevyvážený či dokonce svévolný. Z rozhodnutí je patrné, jakými úvahami se soud řídil, i proč dal přednost svěření dítěte do pěstounské péče před svěřením do výchovy pratet dítěte.
Styk nezletilé s biologickou rodinou zůstane zachován v mezích stanovených soudem, resp. doporučených znalcem - dětským psychologem. I zde je z rozhodnutí soudů patrná snaha nalézt a zohlednit co nejlepší zájem dítěte a vhodně jej vyvážit se zachováním vazeb na biologickou rodinu. Navíc je zde nutno - z pohledu materiální subsidiarity ústavní stížnosti - zdůraznit, že stěžovatelky č. 2 a 3 se proti výroku nalézacího soudu, upravující rozsah jejich styku s nezletilou, neodvolaly.
Ústavní soud po zhodnocení argumentace stěžovatelek, i obsahu obou napadených rozhodnutí uzavírá, že na postupu obecných soudů, na způsobu provedení důkazů, i na právních závěrech neshledává protiústavní vadu, která by mu umožnila do rozhodnutí obecných soudů zasahovat.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu