ECLI:CZ:US:2014:4.US.2271.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2271/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov - Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 687/2013-217 ze dne 28. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, č. j. 122 P 267/2000-175, 123 P a Nc 84/2013 ze dne 28. 3. 2014 byl stěžovatel zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilému L., řízení o návrhu vedlejší účastnice na zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatele k dříve nezletilé L. bylo zastaveno. Výživné, dosud stěžovateli stanovené částkami 1.800,- Kč měsíčně pro dříve nezletilou L. a 1.300,- Kč měsíčně pro nezletilého L. bylo s účinností od 15. 4. 2010 sníženo na částky 1.200,- Kč, resp. 700,- Kč měsíčně, dále bylo výživné zvýšeno, a to s účinností od 1. 10. 2010 na částku 2.500,- Kč, resp. 2.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2011 pak na částky 3.000,- Kč a 2.500,- Kč měsíčně. Současně byla vymezena splatnost běžného výživného, jakož i splatnost dlužného zvýšeného výživného, vyčísleného za dobu od 1. 10. 2010 do 31. 7. 2013 částkami po 39.300,- Kč pro každé z dětí. Co do částky 1.500,- Kč měsíčně ve vztahu k období od 7. 7. 2013 nadále byla žaloba dříve nezletilé L. na zvýšení výživného zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem, jímž změnil výroky napadeného rozsudku týkající se vyživovací povinnosti stěžovatele, kterou nově upravil tak, že počínaje 15. 4. 2010 do budoucna naposledy stanovené výživné snížil a vyměřil jej měsíčně ve výši 1.200,- Kč a 700,- Kč, následně jej od 1. 10. 2010 zvýšil na částku měsíčně ve výši 3.000,- Kč a 2.500,- Kč a od 1. 1. 2011 měsíčně ve výši 3.500,- Kč a 3.000,- Kč. Od 1. 4. 2013 tuto částku snížil na 2.500,- Kč a 2.000,- Kč měsíčně. Dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2010 do 31. 3. 2014 v částce 57.900,- Kč pro nezletilého L. rozložil do 3 splátek po 19.300,- Kč se splatností 30. 6. 2014, 31. 12. 2014 a 30. 6. 2015, a to pod ztrátou jejich výhody. Dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2010 do 31. 3. 2014 v částce 57.900,- Kč pro již zletilou L. rozložil do 3 splátek po 19.300,- Kč se stejnou splatností, Akcesorickými výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že krajský soud neaplikoval ustanovení §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a pro účely stanovení vyživovací povinnosti se v rozporu s uvedeným ustanovením nezabýval jeho majetkovými poměry. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytkl, že při stanovení povinnosti splatit dlužné výživné dětem jej zavázal k nepřiměřeně vysokým splátkám, a sice ve výši, která mu dle jeho slov neumožňuje po úhradě běžného výživného zaplatit si ani nájem, a za určité období dokonce takovou částkou, která je vyšší než rozdíl mezi jeho příjmem a úhradou běžného výživného v měsíci. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaného rozsudku. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže vyřešit otázku, zda je zvýšení výživného, resp. stanovení výše splátek a data jejich splatnosti pro stěžovatele neúnosné. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho rozsudku.
Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že příjmy stěžovatele prošly vývojem, který se svým rozhodnutím odvolací soud snažil reflektovat. Takové odůvodnění není způsobilé zasáhnout do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť soud dostatečně přihlédl k poklesu výdělkových poměrů, vzal tuto situaci v potaz, nicméně na podkladě zjištěných skutečností, které stěžovatel ostatně ani nijak nezpochybnil, dospěl k závěru o dílčím navýšení výživného. Tato jeho úvaha tedy odráží skutkový stav, který byl v řízení před oběma soudy zjištěn, a nepředstavuje jinak nepřípustnou libovůli. Ústavní soud nepřehlédl, že doplatky výživného představují pro stěžovatele velkou zátěž z hlediska jeho nynějších výdělkových poměrů, což ostatně oba soudy také vzaly v úvahu, nicméně tato zátěž je způsobena primárně předchozími půjčkami, které si stěžovatel vzal, aniž dostatečně - přinejmenším v rovině tehdy stále trvající vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, jejichž vývoj si přirozeně postupem doby žádal větších finančních prostředků - domyslil potenciální dopady na situaci svoji i nezletilých dětí v budoucnu. Ačkoli dle vlastního názoru Ústavního soudu bylo vskutku vhodnější splátky dlužného stanovit v poněkud mírnějším režimu, ať už z hlediska chronologického či samotné výše splátek, než jak učinil ve svém rozsudku odvolací soud, není tento dílčí závěr nadán potenciálem, který by vedl ke kasaci rozporovaného soudního rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu