ECLI:CZ:US:2014:4.US.2275.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2275/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky Hany Jarošové, zastoupené Mgr. Markétou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013 a následnému postupu Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 44 INS 2387/2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014, domáhala se stěžovatelka zrušení usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013, jímž byla pro opožděnost odmítnuta přihláška její pohledávky ve výši 23.000,- Kč, podaná v insolvenčním řízení vedeném ve věci dlužníka společnosti Euro - Jordán, s. r. o., IČ: 25585568. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byl porušen zákaz diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a práv garantovaných v čl. 4, čl. 12 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. Porušení výše citovaných práv stěžovatelka spatřovala ve způsobu doručování písemností prostřednictvím elektronického insolvenčního rejstříku, jak je upraven v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, ve spojení s prekluzivní lhůtou pro uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení, kteréžto nezohledňují situaci osob, jež z objektivních příčin, spočívajících v jejich zdravotním stavu, se nemohou s existencí elektronicky vedeného řízení vůbec seznámit. Stěžovatelka jako osoba těžce zdravotně postižená nebyla podle svých slov schopna vnímat a přijmout informace o zahájení insolvenčního řízení, popř. prohlášení úpadku dlužníka, tudíž jí nelze přičítat k tíži opožděnost její přihlášky. Na podporu své argumentace stěžovatelka poukázala na předešlou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, která zakotvovala možnost pozdějšího přihlášení pohledávky (i po prvním přezkumném jednání), čímž představovala pro věřitele z hlediska uplatňování pohledávek nepochybně příznivější variantu. Citovaná právní úprava navíc stanovila povinnost vyrozumět známé věřitele úpadce. Za takového věřitele se stěžovatelka v daném případě považovala s tím, že musela být insolvenčnímu soudu známa z účetnictví dlužníka, ale i z předešlých insolvenčních řízení vedených na majetek dlužníka, do nichž se stačila řádně přihlásit. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka ve svém podání usilovala rovněž o zrušení ustanovení §173 odst. 1 insolvenčního zákona, které dle jejího mínění nezaručuje osobám se zdravotním postižením rovnoprávnou a účinnou právní ochranu před diskriminací.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelka současně požádala o aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelka spatřovala především ve skutečnosti, že "jí bylo v důsledku její zdravotní indispozice ... odepřeno právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu. Právní řád sice po formální stránce rovnost osob zajišťuje, nijak však nezohledňuje objektivně danou odlišnost osob se zdravotním postižením a důsledky s tím spojené a nevyrovnává již danou (zdravotním stavem zapříčiněnou) nerovnost tak, aby byla i fakticky zachována rovnost šancí." Nelze přitom podle stěžovatelky připustit, aby fyzické omezení znemožňovalo či nepřípustně ztěžovalo právo podobně indisponovaných osob uplatňovat své pohledávky v insolvenčním řízení.
Stěžovatelka dále brojila proti postupu Krajského soudu v Brně v řízení sp. zn. 44 INS 2387/2012, který její podání ze dne 12. 9. 2013 neposoudil podle obsahu jako odvolání, naopak jej mylně označil za podání, ke kterému se nepřihlíží, přičemž se ani nepokusil vyzvat stěžovatelku k odstranění vad, jak mu ukládá zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vedle popsaného porušení práva na přístup k soudu Krajský soud v Brně měl porušit též stěžovatelčino právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť jí ve smyslu její žádosti ze dne 12. 9. 2013 neustanovil právního zástupce pro odvolací řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v souzené věci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti mimo jiné domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013. Proti tomuto rozhodnutí bylo v souladu se zákonem i dle poučení soudu přípustné odvolání, které však podáno nebylo. Vědoma si, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, stěžovatelka proto v ústavní stížnosti argumentovala ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jejích vlastních zájmů.
K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze otálet a čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu, jinými slovy řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, jež je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní". Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více z důvodů uvedených výše (srov. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386, 387, a judikatura Ústavního soudu tam zmíněná).
Ústavní soud po prostudování stížnostního návrhu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána. Ústavní soud v této souvislosti neshledal dostatečným obecné tvrzení stěžovatelky, dle něhož předmětná ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy, neboť rozhodnutí v její věci je nezbytné z hlediska zamezení diskriminace zdravotně postižených osob jako celku v průběhu insolvenčního řízení. Argument, že rozporovaná aplikace příslušných ustanovení insolvenčního zákona nepříznivě dopadá na velké množství subjektů, není totiž s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005, či usnesení sp. zn. II. ÚS 756/06 ze dne 20. 12. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz), pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dostatečný za situace, kdy o žádném takovém případu není Ústavnímu soudu nic známo a ani stěžovatelka žádný konkrétní subjekt kromě sebe neuvádí. Ústavní soud ve věci dále neshledal ani jiný ze shora nastíněných důvodů, pro nějž by bylo možné jinak nepřípustnou ústavní stížnost věcně projednat. Dlužno dodat, že obdobnými námitkami, jaké uplatnila stěžovatelka, které se týkají postavení známého věřitele, časových a jiných procesních aspektů přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení a konečně předpokladů (výjimečného) uplatnění práva na zvláštní zacházení se známým věřitelem dlužníka, se Ústavní soud již v minulosti zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 2536/08 ze dne 26. 1. 2009, jímž podanou ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Poukazuje-li stěžovatelka nad rámec dříve projednávané věci na své zdravotní postižení, ani tato skutečnost neodůvodňuje aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s ohledem na to, že Ústavní soud bude mít příležitost se k totožné argumentaci stěžovatelky vyjádřit v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 129/14, které bylo zahájeno na podkladě jiné stěžovatelčiny ústavní stížnosti. Zmiňovaný stížnostní návrh stěžovatelky byl na rozdíl od nyní předloženého návrhu uplatněn řádně, tj. zejména po vyčerpání všech opravných prostředků, a směřuje, obdobně jako v tomto případě, proti rozhodnutí obecného soudu o odmítnutí přihlášky v insolvenčním řízení jako opožděné. Vzhledem k řečenému Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod k výjimečnému prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení §173 odst. 1 insolvenčního zákona, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ve zbylém rozsahu se pak jedná o návrh opožděný.
Úvodem je třeba poznamenat, že i když stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádala, aby Ústavní soud zasáhl též proti následnému postupu Krajského soudu v Brně v řízení sp. zn. 44 INS 2387/2012, vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z nějž se jasně podává, že postup obecného soudu při vyřízení jejího podání ze dne 12. 9. 2013 považuje za protiústavní. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i tento tvrzený jiný zásah orgánu veřejné moci, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jejího podání apod. (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice).
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byl Krajskému soudu v Brně dne 16. 9. 2013 doručen přípis stěžovatelky ze dne 12. 9. 2013, označený jako "Žádost o ustanovení bezplatného právního zástupce pro dovolací řízení k Nejvyššímu soudu ČR", v němž stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 44 INS 2387/2012-P-574-2 ze dne 5. 9. 2013 s tím, že je nucena se domáhat svých práv dovoláním k Nejvyššímu soudu. Za tím účelem a s ohledem na svou špatnou finanční situaci stěžovatelka požádala o ustanovení advokáta dle ustanovení §30 o. s. ř. Následně Krajský soud v Brně přípisem ze dne 12. 11. 2013, nadepsaným "Sdělení k podání, ke kterému se nepřihlíží", vyrozuměl stěžovatelku, že její podání nepovažuje za opravný prostředek a z tohoto důvodu nabylo rozhodnutí soudu ze dne 5. 9. 2013 o odmítnutí pohledávky právní moci.
Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Ze shora uvedených zjištění plyne, že stěžovatelka se o postupu soudu, o němž tvrdí, že zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, dověděla ze "Sdělení k podání, ke kterému se nepřihlíží". Toto sdělení jí bylo doručeno dne 18. 11. 2013, který je tak dnem rozhodujícím ve smyslu citovaného ustanovení pro počátek běhu dvouměsíční zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, a pokud tedy byla tato stěžovatelkou podána teprve dne 3. 7. 2014, stalo se tak evidentně po uplynutí lhůty. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v předmětné části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2014
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj