ECLI:CZ:US:2014:4.US.2289.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2289/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. D. a Petry Ficové, oba právně zastoupeni JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Poděbrady, Táboritská 811, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2014, č.j. 14 To 237/2014-31, ve věci usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 9. dubna 2014, sp.zn. 1 Nt 1059/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení napadeného usnesení, neboť mají za to, že jím bylo narušena stěžovatelovo ústavně zaručené právo na osobní svobodu.
Citovaným usnesením Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel propuštěn z vazby a současně byl nad ním, jako náhrada za vazbu, stanoven dohled probačního úředníka. Dále byly stěžovateli uloženy povinnosti dostavovat se k probačnímu úředníkovi, neměnit místo pobytu bez jeho souhlasu a vyvarovat se jakéhokoliv kontaktu, písemného, osobního a telefonického s poškozenou (stěžovatelkou) a zejména se zdržet jakéhokoliv fyzického násilí vůči ní, a podrobit se současně programu psychologického poradenství. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení okresního soudu, ke stížnosti státního zástupce zrušeno, a krajský soud nově rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodu dle ustanovení §67 písmeno c) trestního řádu.
Stěžovatelé prostřednictvím právního zástupce v ústavní stížnosti obsáhle popsali okolnosti jejich případu, který vedl k tomu, že stěžovatelka, vedena svými příbuznými, podala na svého druha - stěžovatele trestní oznámení. V jeho důsledku byl vzat do vazby a posléze bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Podle stěžovatelů nebyly k zahájení trestního stíhání, ani k uvalení vazby důvody. Příbuzné stěžovatelky, a posléze v důsledku toho i orgány činné v trestním řízení, špatně vyhodnotily jejich vztah, respektive jednu událost - jeden vzájemný konflikt. S ohledem na uvedené okolnosti navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě zrušil, a to i přesto, že mezitím byl stěžovatel nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Krajský soud v Praze. Předseda senátu 14 To ve vyjádření Ústavnímu soudu toliko konstatoval správnost napadeného usnesení. K věci však doplnil, že poté, co byla podána obžaloba, je u Okresního soudu v Nymburce věc vedena pod sp. zn. 2 T 107/2014. Dne 18. června 2014 rozhodl soud o ponechání stěžovatele ve vazbě, následnou stížnost Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2014, sp. zn. 12 To 324/2014, zamítnul. Dne 25. června 2014 rozhodl Okresní soud v Nymburce ve věci samé rozsudkem. Soudce Okresního soudu v Nymburce Ústavnímu soudu k věci sdělil, že v projednávané věci sice došlo k pochybení v doručování usnesení ze dne 7. května 2014, tato však neměla žádný vliv na formální správnost rozhodnutí stížnostního soudu. Dne 14. srpna 2014 Krajský soud v Praze pod sp. zn. 12 To 323/2014 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku ve věci samé, nepodmíněný trest odnětí svobody tak nabyl právní moci.
Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovatelce nepředkládal. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Nymburku sp. zn. 1 Nt 1059/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu ke stěžovateli zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Jak je i z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl v mezičase od vydání napadeného usnesení krajského soudu odsouzen pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odstavců 1 a 2 písmeno a) a d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let; dovolání podáno nebylo.
Za důležitou považuje Ústavní soud tu okolnost, že proti napadenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost teprve poté, co bylo o jeho ponechání ve vazbě rozhodnuto soudem po podání obžaloby dle ustanovení §72 odstavce 3 trestního řádu. Následné rozhodnutí o vazbě však žádným způsobem nenapadl a bez zohlednění kontextu toliko konstatoval nepravomocný rozsudek ve věci samé. V ústavní stížnosti se pak, namísto popisu případných pochybení soudů při rozhodování o vazbě, zaměřil na popsání vztahu stěžovatele a stěžovatelky - poškozené. Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti nic, co by vedlo ke zpochybnění závěru Krajského soudu v Praze. Je zjevné, že o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a krajský soud v žádném případě nepřekročil meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o zásahu do jeho zaručených základních práv.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pokud se týká stěžovatelky, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, kdy účastenství státu je dáno tím, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Zmíněná pravidla představuje právě trestní řád. Jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Trestní řád přitom v řadě případů poskytuje procesní nástroje vedle obviněného (obžalovaného) i dalším osobám (blízkým) viz například §247 odstavec 2 trestního řádu. Naproti tomu však je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, která tvrdí, že rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, byla porušena její práva (§72 odstavce 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu). Jak z výše uvedeného plyne, stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Takový případ upravuje ustanovení §43 odstavce 1 písmeno c) zákona o Ústavním soudu, podle které soudce zpravodaj odmítne návrh, který podal někdo zjevně neoprávněný, a proto byl návrh stěžovatelky odmítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu