ECLI:CZ:US:2014:4.US.2316.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2316/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Romana Nepraše, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Riedlovou, Jiráskova 638, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2012 sp. zn. 11 To 188/2012 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2012 sp. zn. 0 Nt 825/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v postupu okresního soudu, který rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby, aniž by byla obhájkyně stěžovatele o době a trvání místa konání vazebního zasedání vyrozuměna a aniž by tak měl stěžovatel možnost prostřednictvím jím zvoleného obhájce hájit svá práva obviněného, jak mu garantuje čl. 8 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud podle stěžovatele nerespektoval ustanovení §77 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), podle kterého je povinen o době a místě konání výslechu zadržené osoby vyrozumět bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala. Soudce své povinnosti nedostál přesto, že zadržený o účast obhájkyně požádal a tato zároveň nebyla nedosažitelná. V protokolu o vazebním zasedání okresního soudu je sice uvedeno, že obhájkyně obviněného byla o termínu vazebního zasedání vyrozuměna, tato poznámka však nemá oporu v jakémkoliv úkonu soudu (ani jiného orgánu činného v trestním řízení), který by bylo možno za zpravení o době a místě konání výslechu obviněného považovat. Obhájkyně se dne 13. 4. 2012 účastnila výslechu stěžovatele na Policii České republiky, přičemž výslovně požádala, aby byla v případě podání návrhu na vzetí do vazby o tomto neprodleně informována.
Okresní soud navzdory výše uvedenému rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, bez toho aniž by obhájkyni informoval o vazebním zasedání. Podaná stížnost byla usnesením krajského soudu zamítnuta. Krajský soud vznesené námitky neshledal důvodnými, když z úředního záznamu na č. l. 6 spisu, který sepsala rada expozitury NPC SKPV Hradec Králové, vyplývá, že dne 13. 4. 2012, po provedení výslechu stěžovatele jako obviněného ve 20:30 hod., byla obhájkyně obviněného osobně vyrozuměna, že dne 14. 4. 2012 cca od 12:30 hod. se bude konat rozhodování o vzetí obviněného do vazby u Okresního soudu v Hradci Králové. K tomu měla obhájkyně uvést, že se jednání nezúčastní s tím, že ona i stěžovatel se k důvodům vazby vyjádřili již při výslechu obviněného a v dalším záznamu, uvedeném na č. l. 7, bylo uvedeno, že dne 13. 4. 2012 po provedení výslechu obviněných byla advokátka JUD. Hana Riedlová seznámena radou plk. Capkem o tom, že dne 14. 4. 2012 od 11:30 hod se bude konat rozhodování o vazbách a obhájkyně uvedla, že se tohoto jednání nezúčastní.
Stěžovatel s takovýmto postupem však zásadně nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že není na místě presumovat správnost úředního záznamu policejního orgánu, koliduje- -li s výslovným prohlášením obhájkyně, jímž vylučuje, že by kdy policejnímu radovi sdělila, že nemá v úmyslu se vazebního zasedání zúčastnit. Její projev vůle naopak směřoval k tomu, aby příslušný soud rozhodl o vazbě stěžovatele za jeho přítomnosti.
V dané věci nelze ani hypoteticky připustit možnost delegovat povinnost vyrozumět obhajobu na jiný orgán činný v trestním řízení. Vyloučení účasti obhájkyně při jednání o uvalení vazby vnímá stěžovatel jako upření práva hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že obdobnou ústavní stížností se zabýval již ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 2075/07, přičemž nespatřuje důvody, pro které by se měl od svého tehdejšího rozhodnutí jakkoli odchylovat.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti tomu, že by jeho obhájkyně byla informována o datu konání vazebního zasedání, nutno konstatovat, že se jedná v podstatě o tvrzení proti tvrzení.
Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že z protokolu o vazebním zasedání ze dne 14. 4. 2012 nevyplývá, že by se stěžovatel domáhal přítomnosti své obhájkyně. Stejně tak z ústavní stížnosti samotné nevyplývá, že by podle stěžovatele některý z důvodů vazby nebyl dán. Ústavní stížnost jako taková je založena v podstatě pouze na tvrzeném procesním pochybení vazebního soudu, které však, i kdyby se prokázalo jako pravdivé, není takové intenzity, aby jím mohlo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Důvodem je zde především ta skutečnost, že stěžovatel si mohl proti důvodům vazby podat stížnost, což také učinil, a v ní namítat argumenty proti svému vzetí do vazby. V podstatě jedinou námitkou proti uvalené vazbě nebylo zpochybnění některého z vazebních důvodů, ale výše tvrzené procesní pochybení soudu potažmo Policie ČR.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé, přičemž dle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě k odchýlení od kautel spravedlivého procesu nedošlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb.n.u. sv. 11, str. 9).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu