ECLI:CZ:US:2014:4.US.232.14.1
sp. zn. IV. ÚS 232/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele A. U., t.č. VS ČR - Věznice Bělušice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, Praha 1, Na Příkopě 958/25, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 8 Tdo 933/2013-48 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012 č. j. 11 To 115/2012-2528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 1. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se zejména s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces garantovaného mimo jiné čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadená rozhodnutí vzešla přitom z trestního řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši devíti roků, trest propadnutí věcí a trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pokud se týká námitky stěžovatele vztahující se k průběhu řízení před obecnými soudy, neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů z toho nevyjímaje, pak k tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel svou stížnostní argumentaci uplatňuje toliko v obecné rovině, aniž by se pokusil vyrovnat se s východisky naznačenými v napadených rozhodnutích - stěžovatel v této souvislosti má pravdu v tom, že z pouhého videozáznamu nelze usuzovat, s jakou látkou stěžovatel a jeho bratr manipulovali. Pokud se ovšem k tomuto záznamu přidá chemický rozbor těchto látek ve spojení s daktyloskopickými stopami a rozborem obsahu telefonických hovorů, pak je jistě situace zcela jiná. Pokud jde o trest uložení vyhoštění na dobu neurčitou, zde Ústavní soud jednak odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vrchního soudu, když zároveň ovšem nepřehlédl, že stěžovatel otázku přiměřenosti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou neučinil součástí své dovolací argumentace. Už jen s ohledem na tuto skutečnost by uvedená námitka nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, byla-li by důvodná; stěžovatel se přitom vůbec v ústavní stížnosti v této souvislosti nevymezuje vůči závěru obecných soudů, že jím deklarované sociální zázemí v České republice je toliko účelové.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu