ECLI:CZ:US:2014:4.US.2327.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2327/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2327/13 ve věci ústavní stížnosti Danuše Bočkové, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2013 č. j. 14 EXE 3110/2012-119, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce a byly odmítnuty stěžovatelčiny námitky, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 11. 3. 2013 č. j. 151 EX 1559/12-200, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera jako účastníků řízení a Michala Bočka, zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem, Nad strouhou 67, Praha 4 - Braník, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2013 č. j. 14 EXE 3110/2012-119 se ruší.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace návrhu stěžovatelky a Ústavním soudem učiněná zjištění
z vyžádaného spisového materiálu
Dne 30. 7. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti samotné, z příloh k ní přiložených, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 14 EXE 3110/2012, stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2013 č. j. 14 EXE 3110/2012-119 ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 11. 3. 2013 č. j. 151 EX 1559/12-200. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované jí zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, a to k rukám její právní zástupkyně. Ke zmíněnému porušení práv (svobod) stěžovatelky mělo dojít mimo jiné tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodoval o nákladech řízení (nákladech oprávněného) podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ze dne 18. prosince 2000 (pozn. č. 1), která však byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) ke dni publikace nálezu, to je ke dni 7. 5. 2013, zrušena. V době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 8 (to je ke dni 11. 7. 2013) tedy tento soud rozhodoval podle zrušeného právního předpisu. Napadené usnesení přitom soud vydal k námitkám stěžovatelky (námitky stěžovatelky jsou datovány ke dni 20. 3. 2013 - srov. číslo listu 114) proti shora citovanému příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť stěžovatelka měla zejména za to, že tento příkaz je nepřezkoumatelný.
Zmiňovaným příkazem k úhradě nákladů exekuce z 11. 3. 2013 č. j. 151 EX 1559/12-200 vydaným JUDr. Filipem Exnerem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 7, ve věci oprávněného Michala Bočka proti povinné Danuši Bočkové (stěžovatelce) bylo rozhodnuto o nákladech exekuce takto:
"I. Náklady exekuce se určují ve výši 67 639,00 Kč. [...] II. Náklady oprávněné(ho) se určují ve výši 23 885,40 Kč. [...] III. Náklady exekutor přikazuje poukázat na účet č. (...) nebo zaplatit hotově k rukám exekutora." V odůvodnění je pak mimo jiné uvedeno: "Oprávněná(-ý) byl(a) v řízení zastoupena advokátem, a proto exekutor při rozhodování o nákladech oprávněné(ho) vyšel z ustanovení §12 odst. 1 písm. a) a §16 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále výši paušální náhrady hotových výdajů advokáta stanovil dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a takto určenou částku v celkové výši 23 885,40 Kč přiznal oprávněné(mu) jako účelně vynaložené náklady na vymáhání její (jeho) pohledávky. (...)."
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z 11. 7. 2013 č. j. 14 EXE 3110/2012-119 bylo rozhodnuto takto:
"I. Příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem, Exekutorský úřad Praha 7, dne 11.03.2013 pod č. j. 151EX 1559/12-200 se potvrzuje a námitky povinné se odmítají." V odůvodnění obvodní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelka ve svých námitkách nenamítala nic proti vyčíslení konkrétních částek uvedených v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soud dále podle svého tvrzení zjistil, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, stejně tak jako zamítavý odklad exekuce, a exekutor má právo na náhradu nákladů exekuce, stejně tak jako oprávněný na náhradu nákladů právního zastoupení. Konečně soud uvedl, že posuzoval náklady oprávněného ve výši 23 885,40 Kč a tyto jsou podle něho zcela v souladu s §12 odst. 1 písm. a) a §16 vyhlášky 484/2000 Sb.
S ohledem na výše uvedené a předně s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 ve spojení se sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. Org. 23/13 k účinkům citovaného nálezu Ústavního soudu má stěžovatelka za to, že v její věci bylo rozhodnuto nesprávně. Stěžovatelkou napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 totiž nenabylo právní moci před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu. Naopak napadené usnesení obvodního soudu bylo vydáno až dne 11. 7. 2013, tedy po více než dvou měsících od publikace nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů. Obvodní soud pro Prahu 8 tak ve svém rozhodnutí podle stěžovatelky aplikoval zrušený - protiústavní - právní předpis, čímž řízení před ním zatížil zásadní vadou dosahující ústavněprávní dimenze.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
Obvodní soud pro Prahu 8 se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, neboť stěžovatelka ve svých námitkách nenamítala nic proti vyčíslení konkrétních částek.
Vedlejší účastník (oprávněný) označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhoval její zamítnutí. Řečeno souhrnně, soudní exekutor podle vedlejšího účastníka vypočítal náhradu nákladů správně a v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Obvodní soud pro Prahu 8 pak již nerozhodoval podle vedlejšího účastníka o nákladech řízení, jak uvádí stěžovatelka, ale pouze přezkoumával správnost rozhodnutí soudního exekutora. Zabýval se tedy jen tím, zda exekutor vyčíslil správně náklady exekuce a náklady oprávněného, ale sám náklady oprávněného již neurčoval.
Soudní exekutor ve svém vyjádření zejména zdůraznil, že o nákladech exekuce rozhodoval podle tehdy platné vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nadto podle jeho názoru, přestože soud vyhlášku č. 484/2000 Sb. v odůvodnění svého rozhodnutí cituje, rozhodnutí soudu je ve výroku věcně správné, neboť podle názoru exekutora pouze došlo k administrativnímu pochybení v tom smyslu, že nebyla přepsána vyhláška č. 484/2000 Sb. na vyhlášku č. 177/1996 Sb.(pozn. č. 2). Soud zcela zřejmě vycházel právě vyhlášky č. 177/1996 Sb., když zohlednil, že v exekučním příkazu původně přiznaná částka nákladů právního zastoupení odpovídá počtu úkonů, které jsou soudu známy z jeho spisu. V této souvislosti soudní exekutor uvádí, že právní zástupce oprávněného učinil mimo jiné tyto úkony: "1. Převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis návrhu na nařízení exekuce, 3. vyjádření oprávněného k návrhu na zastavení exekuce 18. 9. 2012, 4. žádost oprávněného o nedovolávání se neplatnosti smíru 16. 11. 2012, 5. vyjádření oprávněného k dalšímu návrhu povinné na zastavení exekuce 28. 12. 2012, 6. žádost o sdělení stavu řízení 30. 5. 2013, 7. sdělení bankovního spojení k žádosti soudního exekutora 6. 9. 2013." Tedy podle soudního exekutora, dojde-li ke zrušení stěžovatelkou napadených rozhodnutí, postupoval by soudní exekutor nově v intencích shora jmenovaných úkonů, čímž by se náklady stíhající stěžovatelku, oproti stavu nacházejícímu reflexi v napadených rozhodnutích, ještě zvýšily.
V replice se stěžovatelka podrobně vymezila proti vyjádření obvodního soudu a soudního exekutora. Zejména zdůraznila, že ve svých námitkách zpochybnila částky uvedené v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka rovněž vyjádřila nesouhlas s názorem soudního exekutora. Podle ní nelze dovodit, že by soud při rozhodování o jejích námitkách vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ani že by snad výše náhrady byla shodná se stavem, jenž plyne z příslušných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K otázce nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu.
Dále podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. To platí - vzhledem k právě projednávané věci - jak pro Ústavní soud samotný, tak pro Obvodní soud pro Prahu 8.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 Ústavní soud přistoupil ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů - k tomu došlo 7. 5. 2013. Podle přesvědčení Ústavního soudu citovaná vyhláška nenaplňovala původně zamýšlený účel - nevedla k odstranění průtahů způsobených účastníky řízení spočívajících v navyšování úkonů právní služby - a naopak prohloubila dysfunkci justičního systému, čímž způsobovala ústavněprávní diskrepanci. Náklady právního zastoupení vypočtené na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb. totiž podle Ústavního soudu zejména nepřiměřeně zatěžovaly neúspěšnou stranu řízení.
Ústavní soud přitom tyto důsledky vyhlášky č. 484/2000 Sb. shledával tak intenzivními, že přistoupil k jejímu zrušení en bloc, aniž by připustil možnost její ústavně konformní interpretace a aplikace například i za pomoci kritéria účelně vynaložených nákladů ve smyslu §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebo při zohlednění jeho vlastní judikatury týkající se otázek náhrady nákladů řízení [srov. za všechny přiměřeně například nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]; Ústavní soud totiž dovodil (srov. výslovně bod 104 citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12), že zmírnění účinků vyhlášky č. 484/2000 Sb. pomocí tohoto instrumentaria vede k nepředvídatelnosti a nejednotnosti soudního rozhodování.
Ústavní soud dále ve svém sdělení ze dne 30. 4. 2013 k účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 uvedl, že v případech, kdy již byl nárok stanovený podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. přiznán pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, převáží princip právní jistoty před důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci této vyhlášky.
Při zohlednění těchto právních závěrů a okolností případu popsaných výše měl Obvodní soud pro Prahu 8 při rozhodování o námitkách stěžovatelky promítnout do svého hodnocení správnosti toliko nepravomocně přiznaných nákladů exekuce stanoviska vyjádřená v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, jímž byl za podmínek čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán; protože tak neučinil, dopustil se postupu, jímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Již tato okolnost tak činí napadené usnesení obvodního soudu ústavně neakceptovatelným, aniž by se Ústavní soud zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky, kterými proti citovanému usnesení obvodního soudu brojila.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a napadené usnesení obvodního soudu, v záhlaví citované, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Naopak ke zrušení shora citovaného příkazu k úhradě nákladů exekuce Ústavní soud nepřistoupil. Dle přesvědčení Ústavního soudu je totiž ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů veřejné moci. Jinak řečeno, tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky, kdy další postup je zcela v dikci obvodního soudu. Pro právě uvedené Ústavní soud tedy ústavní stížnost co do části žádající zrušení v záhlaví citovaného příkazu k úhradě nákladů exekuce odmítl pro její nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení §62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, pokud se podle okolností případu jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však v souzené věci podle přesvědčení Ústavního soudu nejde, přičemž ani sama stěžovatelka mimořádnost a výjimečnost takových okolností dostatečně argumentačně nereflektuje.
_______________________________________
Pozn. č. 1 Jde o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ze dne 18. prosince 2000, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Piozn č. 2 Jedná se o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996 č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.