ECLI:CZ:US:2014:4.US.2338.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2338/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Bartošové, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 3 Ads 52/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 7. 2014, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2014, napadá, s tvrzením porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 42 Ad 14/2013-37, byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 2012, č. j. 466 218 044/315-EK, kterým bylo změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 4. 2012, č. j. 466 218 044, kterým byl stěžovatelce přiznán od 16. 12. 2011 starobní důchod v částce 10.432 Kč měsíčně.
Stěžovatelka jak ve své žalobě ke krajskému soudu, tak i následně podané kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu namítala, že Česká správa sociálního zabezpečení při výpočtu výše jejího důchodu nezapočítala tu část náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na kterou sice měla stěžovatelka nárok, ale nebyla jí vyplacena z důvodu promlčení, aniž by takový postup při výpočtu jejího důchodu vyžadoval zákon.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl mimo jiné k závěru, že do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu lze zahrnout pouze ty náhrady za ztrátu výdělku, které byly zaměstnavatelem vyplaceny a Česká správa sociálního zabezpečení proto nepochybila, když nevyplacené náhrady, k jejichž výplatě stěžovatelce nárok nesvědčil, neboť jej neuplatnila včas, pro výši důchodu nezapočetla.
Dle názoru stěžovatelky, uvedeném v její ústavní stížnosti, jí nárok na výplatu náhrady za ztrátu výdělku zcela jistě svědčil, a to i před jeho uplatněním u zaměstnavatele, pouze se promlčel po uplynutí promlčecí doby a stal se tak naturální obligací, kterou je dosud. Otázka evidenční povinnosti zaměstnavatele, který má vést evidenci o vyplacených náhradách, nemůže mít vliv na to, zda se nevyplacené náhrady do vyměřovacího základu zohledňují či nikoliv. V opačném případě by docházelo k dvojímu trestání stěžovatelky, a to jednak tím, že se pozdě uplatněné náhrady za ztrátu na výdělku promlčely, a jednak tím, že by se dále ani nezohlednily ve vyměřovacím základu. Postupem Nejvyššího správního soudu tak došlo podle stěžovatelky k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, však v projednávané věci nenastala. Nejvyšší správní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Oponentura předestřená stěžovatelkou její ústavní stížností otevírá spor o to, zda pro výpočet výše starobního důchodu měla být zohledněna celá výše nároku na náhradu na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tedy nárok od roku 1991 do roku 2011), nebo pouze taková výše náhrady za ztrátu výdělku, která jí byla skutečně vyplacena (od roku 2002 do roku 2011). Ústavní stížností stěžovatelka proto toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresovala již dříve.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že "Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je do vyměřovacího základu zahrnuta ustanovením §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., které sice neuvádí, zda musí být vyplacena nebo ne, ale jak uvedl již krajský soud v napadeném rozsudku, podle §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., zaměstnavatel vede evidenci "o náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání), které vyplácí, a vystavuje občanům potvrzení o době a důvodu poskytování těchto náhrad a o výši těchto náhrad vyplacených v jednotlivých kalendářních letech".
K námitce stěžovatelky, že otázka evidenční povinnosti zaměstnavatele, který má vést evidenci o vyplacených náhradách, nemůže mít vliv na to, zda nevyplacené náhrady se do vyměřovacího základu zohledňují či nikoliv, Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud při své argumentaci, podle které se do vyměřovacího základu zahrnují jen příjmy, které byly zúčtovány - tedy poskytnuty zaměstnavatelem, zohledňuje rovněž ostatní právní úpravu účinnou ve vztahu k případu stěžovatelky (§16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a §11 odst. 2 písm, d) vyhlášky č. 149/1988 Sb.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze považovat za projev libovůle. Nejvyšší správní soud se zcela relevantním způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně odůvodnil.
Ústavní soud tak uzavírá, že způsob aplikace příslušných ustanovení a jejich interpretaci kasačním soudem v napadeném rozhodnutí považuje za ústavně konformní a jakkoli vnímá, že je tím nastolena pro stěžovatelku méně příznivá finanční situace, důvod pro svůj zásah, protože by napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky, neshledal. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dochází k dvojímu trestání stěžovatelky, spočívající v promlčení uplatněné náhrady za ztrátu na výdělku a následném jejím nezohlednění ve vyměřovacím základu, Ústavní soud připomíná, že v souvislosti s institutem promlčení je podstatné vlastní přičinění jednotlivých subjektů k ochraně svých práv a požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura). V posuzované věci se nejedná o dvojí trestání stěžovatelky, jestliže sama stěžovatelka zapříčinila, že její právo na náhradu za ztrátu na výdělku bylo z části promlčeno a důsledky tohoto promlčení se promítly i do výpočtu výše jejího důchodu.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu