ECLI:CZ:US:2014:4.US.2352.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2352/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Otmíče 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 62 Co 138/2014-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. července 2014 a doplněné podáním dne 1. září 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č. j. 62 Co 138/2014-367 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádné soudní řízení a právo vlastnit majetek.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že napadeným usnesením bylo k žalobě stěžovatele proti žalované České republice - Nejvyššímu státnímu zastupitelství o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva stěžovatele na rovnost a rovné zacházení, v souvislosti s odvoláním stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. srpna 2012 č. j. 14 C 24/2008-242 a konáním jednání odvolacího soudu dne 30. dubna 2014, rozhodnuto Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení vzniklé v souvislosti s účastí žalované u odvolacího jednání dne 30. dubna 2014 ve výši 2 752 Kč. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že nastala situace předpokládaná ustanovením §147 odst. 1 o. s. ř. za použití §211 o. s. ř., kdy zaviněním stěžovatele vznikly žalované náklady řízení související s jeho účastí při odvolacím jednání, které by jinak nevznikly, neboť za předpokladu, že by stěžovatel své odvolání doplnil řádně v dostatečném časovém předstihu, měli by odvolací soud i žalovaná dostatečný časový prostor pro to, aby se s ním seznámili a v návaznosti na to zvolili adekvátní procesní postup.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že považuje skutečnost, že žalovaná si účtovala na cestovném z Brna do Prahy a zpět vozidlem Škoda Octavia částku 2 752 Kč, za rozpornou s dobrými mravy. Stěžovatel má za to, že žalovaná hradila cestovné ze státního rozpočtu, a její zástupce nemusel jet služební limuzínou z Brna do Prahy a zpět. Potom by nemusela být stěžovateli ani uložena povinnost platit stravné řidiči služebního vozidla, neboť pověřený zaměstnanec žalované nemusel být doprovázen k cestě k soudu řidičem. K tomu stěžovatel zastává právní názor, že mu městský soud upřel zejména právo na řádné soudní řízení, neboť provedl dokazování mimo jednání bez přítomnosti stěžovatele a stěžovatel tak nebyl seznámen s důkazy pro soudní rozhodnutí - separátními náklady odvolacího řízení. Městský soud podle názoru stěžovatele přehlédl, že pozdější datum doručení odvolání zavinila sama žalovaná, neboť listiny, kterými stěžovatel odůvodnil doplnění odvolání, zpřístupnila stěžovateli až po pěti měsících poté, co o ně stěžovatel požádal žalovanou podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v dovolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné dovolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se uloženou povinností k náhradě nákladů řízení řádně zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené usnesení běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v nezastoupení stěžovatele jiným advokátem, tak jak to na mysli ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež spočívá v požadavku kvalifikovaného uplatňování práv a v požadavku vyššího stupně objektivity účastníků řízení při posuzovaná vlastního postavení (srov. stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 1/96 in http://nalus.usoud.cz), neboť by se jednalo o pouhý formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu