ECLI:CZ:US:2014:4.US.2358.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2358/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Anny Dolejšové a Františka Přibyla, zastoupených JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Malá Štupartská 6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 3764/2012-626 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011 č. j. 28 Co 658/2010-556, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Okresní soud Praha-východ v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 4 C 24/2002-358, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 9. 2011 č. j. 4 C 24/2002-445, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 9. 2011 č. j. 4 C 24/2002-448, v právní věci žalobkyně Jarmily Bradáčové (dále jen "žalobkyně") proti žalovaným (Ing. Anně Dolejšové a Františku Přibylovi (dále jen "stěžovatelé") o určení vlastnictví, určil, že ke dni svého úmrtí byla Zdeňka Bernášková vlastnicí nemovitostí (dále konkretizovaných ve výroku I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 28 Co 658/2010-556 změnil rozsudek soudu prvního stupně z části ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba o určení, že Zdeňka Bernášková byla ke dni své smrti 25. 10. 2005 vlastníkem (ve výroku I. odvolacího rozsudku uvedených) pozemků; ve zbývající části napadeného výroku I. rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek potvrdil, ve znění opravného usnesení a ve spojení s doplňujícím rozsudkem, pokud jím bylo určeno, že Zdeňka Bernášková byla ke dni své smrti 25. 10. 2005 vlastníkem nemovitostí (výrok II. odvolacího rozsudku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až IX.).
Odvolací soud se po zopakování části dokazování a po jeho doplnění ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, vyjma závěrů o zápisu vlastnických práv u předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí; uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že darovací smlouvy jsou právními úkony absolutně neplatnými podle ustanovení §38 odst. 2 o. z. a na jejich základě se stěžovatelé nemohli stát vlastníky nemovitostí. Odvolací soud však učinil jiný právní závěr ohledně pasivní legitimace stěžovatelů ve sporu, neboť na základě zjištění předmětných zápisů v katastru nemovitostí dospěl ke konkluzi, že na straně stěžovatelů není nikdo, kdo by byl pasivně legitimován v řízení o určení vlastnictví Zdeňky Bernáškové ke dni jejího úmrtí ohledně konkrétně (ve výroku I. odvolacího rozsudku) uvedených pozemků; v této části proto musela být žaloba z procesních důvodů zamítnuta. Konečně uvedl, že vzhledem k tomu že žalobkyně byla zastoupena advokátem, neposkytl jí odvolací soud poučení o možném postupu podle §107a o. s. ř. (§118 odst. 4 o. s. ř.). I kdyby žalobkyně návrh na vstup do řízení nového nabyvatele vlastnického práva k pozemkům učinila, nemohl by mu odvolací soud vyhovět, když k právní skutečnosti, s níž je spojen přechod vlastnického práva, došlo již za řízení před soudem prvního stupně a žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. (§205a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 3764/2012-626 odmítl dovolání stěžovatelů proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu (výrok I.); dále zrušil rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku I. a rozsudek soudu prvního stupně (ve znění citovaného opravného usnesení a ve spojení s citovaným doplňujícím rozsudkem) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že dovolání stěžovatelů proti potvrzujícímu výroku II., ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro odpověď na otázku, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), soud připomněl, že lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pokud však stěžovatelé v dovolání nevymezili hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání, přičemž z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.), že stěžovatelé uplatnili jen dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud nemohl při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout (§237 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání jako nepřípustné musel odmítnout. K té části dovolání stěžovatelů, jež směřuje výslovně i do výroků VI. až X. o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud uvedl, že přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí není dána nejen podle §237 o. s. ř. (to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé), ale není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001).
Podrobnější či další obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům známy.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti po stručném uvedení argumentační stránky dovolání a obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedli, že toto rozhodnutí považují za vadné, neboť vychází z chybné argumentace o nevymezení hmotněprávní otázky zásadního právního významu. V této souvislosti uvedli, že v podstatě se jednalo o to, zda pro aplikaci §38 odst. 2 o. z. ve vztahu k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu postačuje pouze vysoká pravděpodobnost absence kognitivních a volních schopností účastníka právního vztahu, či zda musí být dána v tomto ohledu jistota. Stěžovatelé poukázali na to, že není zcela zřejmé, zda dovolací soud vymezení uvedené hmotněprávní otázky pouze přehlédl, nebo zda dospěl k závěru, že takto vymezená otázka nesplňuje požadovanou kvalitu takového hodnocení, eventuálně je pouze otázkou skutkovou. Stěžovatelé konečně uvedli, že předmětem zájmu Ústavního soudu by případně měla býti skutečnost, že při posouzení otázky duševní poruchy a (ne-)schopnosti Zdeňky Bernáškové uzavřít platně darovací smlouvu vycházel soud prvního stupně i soud odvolací pouze ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, přičemž ze závěrů tohoto posudku vyplynulo, že zkoumaná otázka zůstala pouze v rovině pravděpodobnosti; odvolací soud přesto tento stav subsumoval pod §38 odst. 2. o. z. a dovodil absolutní neplatnost darovací smlouvy.
IV.
Krajský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních zcela odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků. Tato vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice.
V.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické; především krajský soud v obsáhlém a podrobném odůvodnění (a to zejména na str. 8 až 17) poukázal na to, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou (vyjma závěrů o zápisu vlastnických práv u předmětných nemovitosti) správné; na citovaných stánkách odůvodnění podal vedle znaleckého posudku znaleckého ústavu (Psychiatrické léčebny v Brně) obsáhlý přehled důkazů (lékařských zpráv a další zdravotnické dokumentace, dalších znaleckých posudků, výslechů svědků), které podrobně vyhodnotil a jasně a zřetelně odůvodnil vlastní skutkový závěr o duševní poruše a schopnosti či neschopnosti Zdeňky Bernáškové uzavřít platně darovací smlouvu. Ústavní soud v této souvislosti proto akcentuje skutečnost, že odvolací soud se v souzené věci precizně a přehledně vypořádal s předpoklady a podmínkami pro konstatování (závěr) o absolutní neplatnosti uvedeného právního úkonu; nemůže proto dát stěžovatelům za pravdu v tom, že odvolací soud tak učinil pouze na základě pravděpodobnostního závěru o přítomnosti duševní choroby u jednající osoby (Zdeňky Bernáškové).
Ústavní soud musí v této souvislosti (a to nad rámec ústavní stížnosti) připomenout, že ani v jeho judikatuře (usnesení sp. zn. III. ÚS 432/03 a III. ÚS 490/06, které stěžovatelé připomínají v dovolání) nelze hledat oporu pro tvrzení stěžovatelů, neboť v těchto rozhodnutích byly přijaté závěry soudů učiněny na základě hodnocení nejen znaleckých posudků, ale také výslechů svědků a ostatních shromážděných důkazů; nejen v právě souzené věci, ale v citované judikatuře došlo tedy k hodnocení důkazů jednotlivě, v jejich vzájemných souvislostech (časových a věcných) a v celkovém souhrnu. Tomuto ostatně svědčí i obecně známá (a stěžovateli obdobně nepřiléhavě zmiňovaná) judikatura Nejvyššího soudu v obdobných věcech, z níž jednoznačně plyne, že znalecký posudek z příslušného oboru nezbavuje ještě soud povinnosti, "aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplnosti a přesvědčivosti zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení §132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci" (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 352/2008, 30 Cdo 3614/2009, 30 Cdo 1924/2010).
Obdobné musí Ústavní soud konstatovat v případě argumentace stěžovatelů ve vztahu k té části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, jež se týká posouzení přípustnosti jejich dovolání. Nejvyšší soud sice stručně, však věcně a přiléhavě uvedl, proč dovolání stěžovatelů není přípustné nejen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale především podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - proč tedy napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95).
Ústavní soud se ostatně nedomnívá, že by dovolací soud vymezení hmotněprávní otázky přehlédl - to ostatně z textu odůvodnění jeho rozsudku (na str. 4. a 5.) nelze ani dovodit. Musí naopak zdůraznit, že dovolací soud zřetelně zdůraznil [když současně připomněl ze zákona (§237 odst. 3 in fine) vyloučenou možnost přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn nebyl, neboť stěžovatelé hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní (nikoliv skutkový) význam napadeného rozhodnutí, nevymezili.
Ústavní soud musí také v souzené věci připomenout, že pouhá polemika stěžovatelů se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatelů nutně musí jevit jako spektakulární a lichá.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelé se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jejich výtky, jež soudní orgány argumentačně přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu