ECLI:CZ:US:2014:4.US.2441.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2441/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Praha 1, Nekázanka 20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 č. j. 14 Co 143/2014-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. července 2014, která byla k poštovní přepravě podána 18. července 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 č. j. 14 Co 143/2014-222 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl.
8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 3 odst. 1, čl. 27 odst. 1 a 2 a čl. 31 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka současně požádala o projednání návrhu mimo pořadí podle ustanovení §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu (správně podle §39 zákona o Ústavním soudu).
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 796/2010 bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. listopadu 2013 č. j. 14 Nc 796/2010-183 byl svěřen nezletilý syn do výchovy stěžovatelky (výrok I.), otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 6 000 Kč měsíčně (výrok II.) a splácet dlužné výživné (výrok III.), dále soud stanovil, že úprava výchovy a výživy stanovená s účinností od 1. září 2010 platí i pro dobu po rozvodu manželství (výrok IV.), rozhodnutí o styku otce s nezletilým soud vyloučil k samostatnému řízení (výrok V.) a nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (VI.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal do výroků II. a III., týkajících se stanovení výživného a dlužného výživného, odvolání otec nezletilého. Městský soud v Praze rozsudkem, napadeným ústavní stížností, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že otec uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. září 2010 do 31. srpna 2013 částkou 3 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. září 2013 pak částkou 3 500 Kč měsíčně. Dále rozhodl o splátkách dlužného výživného a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu o výši výživného, přičemž má za to, že intenzita porušení jejích ústavním pořádkem zaručených práv je takového rozsahu, který odůvodňuje zásah Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí bylo podle tvrzení stěžovatelky pro ni zcela nepředvídatelné a vnímá jej jako naprosto asociální. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud nerespektoval rovné postavení účastníků řízení, neboť dostatečně nezkoumal a nehodnotil poměry na straně stěžovatelky a nezletilého. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 1619/07, III. ÚS 511/05 a I. ÚS 299/06.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou.
Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně co do výše výživného za správné, a proto zopakoval a částečně doplnil dokazování. Soud prvního stupně podle jeho závěrů pochybil, pokud nezohlednil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. února 2013 č. j. 9 C 274/2011-30, kterým bylo otci stanoveno výživné na matku ve výši 2 500 Kč počínaje dnem 17. října 2011. Odvolací soud pak vyšel z toho, že průměrný čistý příjem otce v rozhodném období byl cca 20 000 Kč a pokud se odečte vyživovací povinnost otce k matce nezletilého (2 500 Kč) a k nezletilému (3 000 Kč, resp. 3 500 Kč), pak otci zbývá k úhradě jeho životních potřeb obdobná částka (14 000 Kč) jako matce, která pobírá invalidní důchod ve výši 11 618 Kč a k tomu výživné na sebe ve výši 2 500 Kč a na syna (3 000 Kč, resp. 3 500 Kč), tedy 17 618 Kč. Odvolací soud dále s přihlédnutím k lékařské zprávě týkající se zdravotního stavu matky, podle které je zdravotní stav matky stabilizován a matka péči o dítě kompletně zvládá, neshledal, že by se projednávaná věc svou "mimořádností", jak bylo matkou namítáno, vymykala obvyklým hodnotícím kritériím, na něž odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci odvolacím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
V posuzovaném případě Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadené rozhodnutí nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu