ECLI:CZ:US:2014:4.US.2513.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2513/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Josefa Losenského a Jiřiny Navrátilové, zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3231/2009-96 ze dne 15. 6. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 377/2008-76 ze dne 18. 3. 2009, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 66 C 39/2007-59 ze dne 8. 9. 2008 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP-119944/2005/OST/So/Št ze dne 5. 9. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 66 C 39/2007 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městské části Praha 7, Úřadu městské části, odboru výstavby, sp. zn. 6101/05/475-ob.16/VF ze dne 13. 4. 2005 byl na základě §114 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), vyvlastněn pozemek č. parc. X1, k.ú. Troja, orná půda, o výměře 633 m2, vzniklý oddělením z pozemku parc. č. X2, k.ú. Troja, orná půda, o výměře 1038 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha na listu vlastnictví X3 pro obec Praha, katastrální území Troja, jehož vlastníky byli stěžovatelé, za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby městského okruhu č. 0079 Špejchar - Pelc Tyrolka. Vlastníkem předmětného pozemku se stalo Hlavní město Praha za náhradu ve výši 778.590,- Kč. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně Magistrát hlavního města Prahy jej rozhodnutím č. j. MHMP-119944/2005/OST/So/Št ze dne 5. 9. 2005 zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Následně městský soud rozsudkem č. j. 66 C 39/2007-59 ze dne 8. 9. 2008 zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy. Tento rozsudek posléze potvrdil jako věcně správný Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 11 Cmo 377/2008-76 ze dne 18. 3. 2009. Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3231/2009-96 ze dne 15. 6. 2011 z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Stěžovatelé napadli výše uvedená rozhodnutí obecných soudů, jakož i rozhodnutí Magistrátu hlavního města, ústavní stížností, v níž namítali, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť o vyvlastnění jejich pozemku bylo rozhodnuto, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné předpoklady. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že dne 21. 12. 2004, resp. dne 27. 12. 2004, obdrželi od hlavního města Prahy nabídku na uzavření kupní smlouvy k předmětnému pozemku. Dne 10. 2. 2005 stěžovatelé vyjádřili ochotu převést pozemek do vlastnictví hlavního města, nicméně nikoliv na základě zmíněné kupní smlouvy, nýbrž prostřednictvím jeho směny za jiný pozemek. Na tuto iniciativu stěžovatelů hlavní město Praha nijak nereagovalo, resp. dne 14. 2. 2005 zahájilo vyvlastňovací řízení, v němž bylo dne 13. 4. 2005 rozhodnuto o vyvlastnění pozemku za náhradu. Dle §110 odst. 1 stavebního zákona lze vyvlastnit jen tehdy, není--li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Stěžovatelé měli za to, že se ze strany hlavního města jednalo toliko o formální pokus o dohodu, který k naplnění dikce citovaného ustanovení nepostačuje. Dosažení dohody v soukromoprávních vztazích běžně předchází jednání sestávající z návrhů a protinávrhů, jehož výsledkem je určitý kompromis. Postup, kdy je jakýkoliv protinávrh považován za důkaz nemožnosti dosáhnout cíle vyvlastnění dohodou, je v rozporu mj. s čl. 4 a čl. 11 Listiny. Závěr o nemožnosti dosáhnout dohody je možno učinit pouze tehdy, jestliže bude zjištěno, že na straně vlastníka pozemku neexistuje skutečná vůle k dohodě dospět nebo pokud si klade podmínky zjevně nepřijatelné. Současně je třeba zohlednit, že je to nabyvatel pozemku, kdo má zájem na uzavření smlouvy, a proto by měl hrát při jednání aktivní roli a měl by projevit větší ochotu k ústupkům, než by bylo běžné, neboť je k uzavření dohody nucen veřejným zájmem. V demokratickém státě není možno akceptovat postup, kdy je vlastník pozemku nucen pod sankcí vyvlastnění uzavřít dohodu, jejíž obsah nemůže nijak ovlivnit. Co se týče vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu (dále jen "vyhláška č. 85/1976 Sb."), stěžovatelé vyjádřili názor, že její ustanovení §56 odst. 2 vyhlášky je vyvratitelnou domněnkou, která vyvlastňovací úřad nezbavuje povinnosti zjistit, jak pokus o dohodu vypadal reálně. Kromě toho obecné soudy nebyly při svém rozhodování tímto předpisem vázány. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelé toliko opakují námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení a z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud zrekapituloval důvody, pro něž nebylo odvolání stěžovatelů vyhověno, tzn., zejména že stavební zákon možnost směny pozemků nenabízel. Přestože zákon dává přednost dohodě před vyvlastněním, v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé nabízené odkoupení pozemků neakceptovali a pro hlavní město Prahu nebyl přijatelný protinávrh žalobců. Za těchto okolností bylo třeba vycházet z ustanovení stavebního zákona, což správní orgán učinil. Ústavní stížnost proto není důvodná. Městský soud pak pouze stručně odkázal na obsah napadeného rozsudku.
Stěžovatelé reagovali na vyjádření účastníků replikou, v níž na námitkách obsažených v ústavní stížnosti setrvali.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Stěžovatelé namítali, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením §110 odst. 1 stavebního zákona, neboť ze strany hlavního města Prahy šlo pouze o formální, a nikoliv reálný, pokus o dohodu. Dle stěžovatelů tak nebyl splněn předpoklad zákonného postupu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
Z výše uvedeného vyplývá, že podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s výkladem §110 odst. 1 stavebního zákona, tak jak jej provedly obecné soudy. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Orgány veřejné moci se námitkami stěžovatele zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí, resp. odmítnutí opravných prostředků logicky a srozumitelně zdůvodnily.
Dle §110 stavebního zákona lze vyvlastnit jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Stěžovatelé interpretovali toto ustanovení tak, že ten, v jehož prospěch je vyvlastnění prováděno, má povinnost reagovat na protinávrh vlastníka pozemku, nejde-li o požadavek zjevně nereálný, a dále že v případě neshody v obsahu jednotlivých návrhů by měl ustoupit ten, koho nutí k získání pozemku veřejný zájem.
Oba tyto argumenty jsou vzájemně provázány, přičemž neplatí-li posledně uvedená teze, tzn. upřednostnění vůle osoby, jejíž majetek je vyvlastňován, relativizuje tato skutečnost rovněž první z uvedených předpokladů, totiž nutnost reagovat na případný protinávrh vyvlastňovaného. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 1233/07 ze dne 5. 3. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž citovali, posuzování možnosti či vhodnosti dosažení smluvního konsenzu se nachází mimo rámec přezkumné kompetence obecných soudů. Nelze tedy dovodit, že by hlavní město Praha mělo právní povinnost akceptovat protinávrh stěžovatelů, z čehož dále plyne, že z hlediska výsledku vyvlastňovacího řízení by se nic nezměnilo ani v případě, že by jednání se stěžovateli sice dále pokračovalo, nicméně hlavní město by na svém původním návrhu setrvalo. Výše uvedené ovšem neznamená, že by Ústavní soud postup hlavního města v projednávané věci bezvýhradně schvaloval. Vyvlastnění představuje nejzávažnější možný zásah do vlastnického práva, proto by mělo být vůči vlastníku pozemku či stavby, u níž je vyvlastnění zvažováno, přinejmenším postupováno zdvořile a ohleduplně. Jestliže hlavní město Praha nepovažovalo vůbec za nutné na protinávrh stěžovatelů reagovat (byť alespoň odůvodněným odmítnutím), pak takové jednání jednoznačně odporuje zásadám slušnosti. Nejedná se však o skutečnost, která by zakládala porušení ustanovení stavebního zákona, potažmo ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu