ECLI:CZ:US:2014:4.US.2530.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2530/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Peterkové, Ing. Františka Peterky a MUDr. Ludmily Peterkové, zastoupených JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 77/2011-253 ze dne 26. února 2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 513/2009-225 ze dne 3. března 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 14 C 50/2002-200 ze dne 20. listopadu 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 50/2002 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali proti žalovanému Hlavnímu městu Praze (dále jen "žalovaný") určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X v katastrálním území Trója, obci Hlavní město Praha (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení státu potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud jeho v záhlaví citovaným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují řízení před obecnými soudy a uvádějí, že postup nižších soudů považují za formalistický, když aplikace norem jednoduchého práva byla provedena naprosto formálně, bez přihlédnutí k okolnostem věci, které v průběhu řízení vyšly najevo.
Úvahy obecných soudů o tom, že žádný z celé řady vlastníků nemohl být v dobré víře ohledně vlastnictví, které byly dedukovány z vyjádření - dopisu, který jeden ze stěžovatelů Ing. Peterka zaslal Městské části Praha -Trója, jsou podle ústavní stížnosti naprosto nepřiměřené a neodpovídají ani zjištěním plynoucích z ostatních důkazů, s nimiž je obsah dopisu Ing. Peterky i v rozporu. Ing. Peterka podle stěžovatelů v dopise vyjevil pouze svou dedukci, založenou na vzpomínkách z dětství, kdy pátral po tom, proč je v plotě v místě, kde se nachází sporný pozemek, branka, když tam není žádná cesta. Ze žádné formulace dopisu podle stěžovatelů neplyne nic, co by mohlo být vyloženo jako nedostatek dobré víry při držbě či jakýkoli nepoctivý úmysl.
Porušení svého práva na ochranu vlastnictví stěžovatelé spatřují v tom, že ač dostupnými důkazními prostředky prokázali, že původní vlastnice se držby pozemku ujaly v dobré víře v hranicích, jaké jsou dosud, a dobrá víra i u stávajících vlastníků - stěžovatelů trvala déle, než je nutné pro vydržení vlastnického práva, nezajistily jim soudy ochranu vlastnického práva nabytého vydržením, a to podle jejich náhledu přiměřenou aplikací ust. §130 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ 1964").
Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelé spatřují v tom, že soudy v řízení postupovaly formalisticky, aniž by zhodnotily všechny okolnosti případu. Podle ústavní stížnosti je samozřejmé, že prokazovat dobrou víru u držby trvající devadesát let od samého počátku může být obtížné, a soudy by proto měly hodnotit i možnost, zda - s přihlédnutím k této skutečnosti - předložené důkazy pro dobrou víru svědčí či nikoli. Důkazy v řízení provedené podle stěžovatelů byly hodnoceny tak, že formálně litera zákona (ust. §132 o.s.ř.) sice mohla být naplněna, ale její smysl nikoli. Soudy podle ústavní stížnosti bez zjevného důvodu nepřihlédly k (nezpochybněným) zjištěním o tom, že knihovní vlastník pozemku se nikdy ochrany vlastnictví nedomáhal, k zvláštním okolnostem užívání pozemku (umístění urny), k důkazům o nezměněné trase oplocení, k rozporu mezi obsahem dopisu Ing. Peterky a zjištěným postupem vytvoření pozemku a pouze z kontextu ostatních důkazů a zjištění vytrhly některé (z dnešního pohledu nešťastné, leč tehdy dobře míněné) formulace použité Ing. Peterkou v jeho dopise městské části, a ty použily jako důkaz o neexistenci dobré víry. Aplikace práva, a to ať již práva procesního či hmotného, by měla vždy být podle stěžovatelů podrobena korektivu spravedlnosti, rozhodnutí soudu by tedy neměla být jen věcně správná, ale i spravedlivá. Jestliže soudu nepostačuje zjištění, že na sporný pozemek byly umístěny urny s ostatky původních spoluvlastnic s cílem zajistit jim tam na věky klidné spočinutí na místě, které měly rády, nepřihlíží se k tomu, že původní vlastník se o svou věc nijak nestará a nepřihlíží se ani k tomu, že i s ohledem na stávající judikaturu výměra sporného pozemku ve srovnání se zbylou výměrou zahrady je zanedbatelná, nelze podle ústavní stížnosti napadená rozhodnutí hodnotit jinak než jako nespravedlivá.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich zabývaly a vypořádaly dostatečně se všemi relevantními skutečnostmi a námitkami stěžovatelů, které stěžovatelé v podstatě opakují též v ústavní stížnosti a jejich stěžejnímu závěru o tom, že stěžovatelé ani jejich právní předchůdci nebyli se zřetelem ke všem skutečnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, a nebyli tedy oprávněnými držiteli, kteří by mohli sporný pozemek dle ust. §134 OZ 1964 vydržet, rozhodně nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.
Podstatou argumentace stěžovatelů je kritika právního posouzení věci obecnými soudy. Z hlediska ústavněprávního může být v tomto ohledu posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy respektují záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
O protiústavní výklad a aplikaci právního předpisu pak jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno.
Oproti názoru stěžovatelů podle náhledu Ústavního soudu právní názor, který v dané věci zaujaly obecné soudy, za protiústavní v uvedeném smyslu mít nelze. Oponentura předestřená stěžovateli nemá ústavněprávní reflex, a to proto, že jí otevřený spor spočívá zcela v rovině interpretace a aplikace práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší. Obecnými soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Tento názor byl též rozumně a uspokojivě odůvodněn, a jelikož kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je na místě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu