ECLI:CZ:US:2014:4.US.2542.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2542/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Javorika, zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Žitná 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1430/2013-79 ze dne 30. dubna 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 458/2012-59 ze dne 20. listopadu 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 110 C 4/2011-45 ze dne 26. ledna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se na žalovaných Jaroslavu Novákovi a Evě Novákové (dále jen "žalovaní") domáhal zaplacení částky 1.015.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 17. července 2010 do zaplacení a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 91.656,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 88.238,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 24.330,68 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posoudily v napadených rozhodnutích běh promlčecí lhůty ode dne následujícího po dni, kdy stěžovatel převedl částku 2.900.000,-Kč na účet žalované Evy Novákové, i když vedlejší účastníci téměř dva roky 13 krát po výzvě stěžovatele zaplatili jím požadovanou splátku. Do doby, než přestali platit, nemohl podle ústavní stížnosti stěžovatel vědět, že zpochybňují smlouvu o půjčce, takže nemohl započít běh subjektivní promlčecí lhůty dle §107 odst. 2 obč. zákona.
Obdobný případ jako je věc stěžovatele přitom podle ústavní stížnosti posuzoval Krajský soud v Praze zcela opačně, když v rozsudku sp. zn. 24 Co 246/2011 ze dne 3. listopadu 2011 uvádí: "Pro posouzení této otázky (promlčení) je podstatné, že z výslechu účastníků se jeví věrohodným, že žalobce mohl být subjektivně v přesvědčení, že uzavřel smlouvu o půjčce, která však vzhledem k nedostatku vůle žalované k uzavření takové smlouvy konkrétního obsahu není platná. To, že zde jsou okolnosti, které jsou v rozporu se subjektivním přesvědčením žalobce, se však žalobce dozvěděl až z vyjádření žalované v průběhu tohoto soudního řízení. Za této situace je třeba aplikovat ustanovení o objektivní i subjektivní promlčecí době ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný den, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení. Není rozhodné, zda má osoba možnost se potřebné skutečnosti dovědět již dříve, rozhodným je jen to, kdy se dozvěděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení."
Stěžovatel uvádí, že za stejných skutkových okolností posoudil Městský soud v Praze a Nejvyšší soud běh subjektivní promlčecí doby takto:
"Za situace, kdy žalobce při jednání před odvolacím soudem přednesl, že nehodlá opětovně tvrdit plnění z titulu smlouvy o půjčce peněz a nadále uplatňuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení, je nade vší pochybnost zřejmé, že peněžité plnění získané žalovanými na úkor žalobce převodem z žalobcova účtu na účet žalované Evy Novákové plnění získané žalovanými na úkor žalobce dne 16. července 2008 je plněním bez právního důvodu, jak má na mysli ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. To, že žalobce od počátku věděl, kdo od něj toto peněžité plnění získal, je taktéž nepochybné. Tuto skutečnost pak, na což správně poukázali žalovaní ve vyjádření k odvolání, žalobce sám uplatnil v žalobě. Dvouletá (subjektivní) promlčecí doba k podáni žaloby o vydání tohoto bezdůvodného obohacení tedy žalobci ve smyslu ust. §107 odst. 2 obč. zák. počala běžet od okamžiku peněžitého plnění. Protože žalobce podal žalobu u soudu I. stupně dne 13. ledna 2011, tj. po uplynutí této promlčecí doby, nejedná se o žalobu podanou včas. Skutečnost, že se žalobce dne 22. srpna 2011 z odporu žalovaných dozvěděl, že popírají uzavření jím zprvu tvrzené smlouvy o půjčce, není nikterak významná."
Stěžovatel namítá, že takový výklad odporuje logice, právu, zdravému rozumu i dobrým mravům. Jestliže podle něj žalovaní 13x zaplatili splátku a téměř dva roky dluh nezpochybnili, nese jejich jednání i znaky uznání dluhu, takže běh subjektivní promlčecí doby dle §107 odst.2 OZ 1964 nemohl začít dříve, než se stěžovatel prokazatelně dozvěděl, že vedlejší účastníci popírají uzavření smlouvy o půjčce, tedy až z odporu proti žalobě.
Výkladem obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení stěžovatelova práva na spravedlivé, nestranné a především zákonné rozhodnutí soudu, a právo na legitimní očekávání logického a věcně správného posouzení a výkladu právních předpisů v souladu s běžnou praxí. Právní závěry obecných soudů jsou podle stěžovatele i v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
Podstatou argumentace stěžovatelů je kritika právního posouzení otázky promlčení, resp. počátku běhu promlčecí lhůty. Z hlediska ústavněprávního může být v tomto ohledu posouzena pouze otázka, zda právní názor obecného soudu je ústavně konformní, nebo zda naopak jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. O protiústavní výklad a aplikaci právního předpisu pak jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se v projednávané věci o žádný z výše nastíněných případů nejedná. Obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě a jejich závěru o tom, že subjektivní promlčecí lhůta začala stěžovateli běžet již od poskytnutí plnění žalovaným (na účet 2. žalované) nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecnými soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat.
K odkazu na stěžovatelem uváděný případ posuzovaný Krajským soudem v Praze v rozsudku sp. zn. 24 Co 246/2011 ze dne 3. listopadu 2011 Ústavní soud oproti názoru stěžovatele dospěl k závěru, že se o srovnatelný případ nejedná. Stěžovatel v projednávané věci poté, co byl soudem prvního stupně upozorněn, že (prozatím) neunesl důkazní břemeno k prokázání uzavření smlouvy půjčce, tvrdil, že se požadované částky domáhá z titulu bezdůvodného obohacení, a na tomto tvrzení setrval již po celý zbytek řízení. S touto situací pak nelze srovnávat odkazovaný případ, v němž soud uzavřel, že se jeví věrohodným, že žalobce mohl být v subjektivním přesvědčení, že šlo o smlouvu o půjčce, že tato smlouva však platně uzavřena nebyla se žalobce dozvěděl až z vyjádření k žalobě a soud pak posoudil věc jako plnění z bezdůvodného obohacení. V projednávané věci stěžovatel po výše uvedeném poučení soudu prvního stupně tvrdil, že nárok požaduje z titulu bezdůvodného obohacení a že nehodlá opětovně tvrdit plnění z titulu smlouvy o půjčce, uzavření smlouvy o půjčce a s ní případně související okolnosti nebyly dále dokazovány, a soud tedy rozhodně nedospěl (a ani nemohl dospět k závěru) o případném přesvědčení stěžovatele o uzavření smlouvy o půjčce. Proto se o případ srovnatelný s případem, na který poukazuje stěžovatel, nejedná.
Ústavní soud jako obiter dictum dodává, že pokud stěžovatel poskytl bez jakéhokoli písemného dokladu třetí osobě částku ve výši 2.900.000,- Kč, nelze jeho počínání hodnotit jako pečlivou ochranu vlastních práv.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu