ECLI:CZ:US:2014:4.US.2555.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2555/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Jansty, právně zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Sluneční náměstí 14, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2014, č.j. 5 Afs 16/2014-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavcích 1 a 5 a v čl. 26 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dne 10. listopadu 2008 vydal Finanční úřad v Nymburku platební výměr, č.j. 88739/08/053912/1678, kterým snížil daň stěžovatele o 5.760,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 7. dubna 2009, č.j. 18/3709-1100-202289, bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu zamítnuto. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č.j. 8 Ca 149/2009-72, byla zamítnuta následná správní žaloba stěžovatele. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadaným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především poukázal na fakt, že jeho podání je prakticky totožné s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3050/13 (v níž obdobně odkázal na identičnost s dřívějším podáním vedeným pod sp. zn. II. ÚS 2799/13), a odkázal na již dříve užitou argumentaci. K věci samé pak uvedl, že jako advokát byl novelou zákona o účetnictví donucen zahájit vedení účetnictví a podstatně tím navýšit svůj základ daně z příjmů fyzické osoby o hodnotu nezaplacených pohledávek. V řízeních se domáhal přiznání zmírňujícího opatření spočívajícího v rozložení zvýšení základu daně na následujících devět let, což mu však nebylo umožněno. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací, kterou orgány veřejné moci v jeho případě aplikovaly a předkládá svůj vlastní výklad daného právního předpisu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 31/13 (výslovně pak na odlišné stanovisko Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka). V následné argumentaci stěžovatel provádí test přímé diskriminace; podrobně porovnává obě skupiny daňových subjektů, odkazuje na další judikaturu Ústavního soudu a obsáhle posuzuje i legislativní proces, jemuž se věnoval již v kasační stížnosti. S ohledem na předloženou argumentaci se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 149/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, a to ať pro porušení právní normy, z důvodu svévole či extrémního vybočení z principů spravedlivého řízení.
Sám stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti odkázal na věc vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3050/13, obsahově pak navazující na předchozí, rovněž již zmíněnou ústavní stížnost stěžovatele, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2799/13, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 22. dubna 2014. Pokud se týká ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3050/13, v ní užitá argumentace stěžovatele je zcela shodná s námitkami užitými v právě projednávané věci, tato byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 23. září 2014.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl nic, čím by se IV. senát Ústavního soudu nezabýval v identické věci sp. zn. IV. ÚS 3050/14, považuje za dostačující na usnesení ze dne 23. září 2014 plně odkázat.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu