ECLI:CZ:US:2014:4.US.2620.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2620/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti PaedDr. Petra Růžičky, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem Osvoboditelů 2649, 440 01 Louny, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech č. j. ZT 141/2014-18 ze dne 4. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního státního zástupce, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve vztahu k stěžovateli bylo usnesením Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. KRPU-239564-24l/TČ-2012-040781-30 ze dne 31. 3. 2014 zahájeno dle §160 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") trestní stíhání stěžovatele pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech shora označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí státního zástupce brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítl, že Okresní státní zastupitelství v Lounech se ve svém usnesení jeho námitkami dostatečně nezabývalo, nevypořádalo se s nimi a v zásadě ve svém rozhodnutí pouze přejímá nesprávné a nepodložené závěry policejního orgánu, aniž by je řádně a dostatečně odůvodnilo, a to na základě závěrů, které jsou nepřezkoumatelné, neopodstatněné, nedůvodné a nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 z 3. 7. 2003, kterým Ústavní soud (se zřejmým ohledem na novelu trestního řádu č. 264/2001 Sb., jež s účinností od 1. 1. 2002 zavedla stížnost jako opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání) připustil ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím vydaným v trestním řízení a následně tyto akty zrušil s tím, že dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které policejní orgán či státní zastupitelství vydává, je současně nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavních požadavků, na nichž jsou principy trestního řízení založeny a reflexí čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí okresního státního zástupce zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. trestního řádu), který je dle §172 odst. 1 trestního řádu povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupenému stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. 11. 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by stížností dotčené rozhodnutí státního zástupce trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění stížnostního usnesení jednoznačně plyne, jakými zcela konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání, jakož i jaké vývody státní zástupce učinil na pozadí argumentace stěžovatele a další obviněné osoby, přestože nepředstavují vyčerpávající odpověď na námitky stěžovatele.
Na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí co do náležitého obsahu odůvodnění ještě obstojí. Státní zástupce v něm vystihl klíčové momenty, které jej vedou k závěru o splnění předpokladů pro zahájení trestního stíhání. To přirozeně samo o sobě nepresumuje jejich správnost, úplnost apod., neboť dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu přirozeně mohou ještě ve stádiu přípravného řízení doznat změn, jež ve svém důsledku mohou vést i k zastavení trestního stíhání, jednak - bude-li podána obžaloba - bude teprve úkolem obecných soudů provést patřičné dokazování, v němž veškeré poznatky, na kterých nyní rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a na něj navazující usnesení státního zástupce o jeho faktickém potvrzení spočívají, budou podrobeny nezávislému přezkumu. Nadto Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu