ECLI:CZ:US:2014:4.US.2652.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2652/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kaliny, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem V Teničkách 614, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 Afs 61/2012-38, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. srpna 2013 a doplněnou podáním ze dne 26. listopadu 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 30 Af 14/2011-35, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 11. 2010, č. j. 13942/10-1100-700519, kterým zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 28. 6. 2010, č. j. 108691/10/336911705263, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 226 898 Kč a penále ve výši 1344 Kč.
Rozhodné závěry obou ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavním pořádkem garantovaná práva, zakotvená v čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno závažným způsobem právo na spravedlivý proces, když nebyl v souvislosti se stanovením jeho daňové povinnosti dodržen ze strany správních orgánů postup, jehož nedostatky nebyly soudy, které se ztotožnily s právními závěry finančních orgánů, napraveny, přičemž se jednalo o závažné porušení zásad daňového řízení. Pokud obecné soudy nereagovaly na tuto skutečnost a nevzaly v úvahu právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, porušily svým postupem ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny.
Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobně rekapitulovat.
II.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si vyžádal spis Odvolacího finančního ředitelství, sp. zn. 13942/10-1100-700519. S ohledem na skutečnost, že je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení zákonného postupu správních orgánů při stanovení daňové povinnosti stěžovatele, který namítá, že mu nebyla v řízení před správním orgánem poskytnuta možnost se vyjádřit a z těchto důvodů byl v dané věci vydán dodatečný platební výměr na základě zprávy o výsledku vytýkacího řízení, která nebyla řádně projednána. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí však dospěl k závěru, že "ve věci je podstatné to, že správce daně seznámil stěžovatele se zprávou o výsledku vytýkacího řízení a poskytl mu reálnou, nikoliv pouze hypotetickou, možnost se k této zprávě vyjádřit. Soud přihlédl též k tomu, že správce daně se po odeslání zprávy o výsledku vytýkacího řízení pokusil opět domluvit se stěžovatelem na dalším termínu k osobnímu projednání. Ačkoliv takto stanovená náhradní lhůta nastala dříve, než byla zpráva stěžovateli doručena, stěžovatel ani do okamžiku vydání a doručení dodatečného platebního termínu správce daně nezkontaktoval za účelem sjednání jiného termínu. Za takové situace pak nelze správci daně vytýkat, že se po odeslání zprávy o výsledku vytýkacího řízení nepokoušel stěžovatele opakovaně zkontaktovat a opětovně mu umožnit osobně projednat zprávu o vytýkacím řízení."
Ústavní soud poté, co ověřil rozhodné skutečnosti ve vyžádaném spisu Odvolacího finančního ředitelství, konstatuje, že tomuto ani souvisejícím závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Pokud jde o námitky stěžovatele, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu s jeho předchozí judikaturou, Ústavní soud dodává, že jakkoliv je ustálenost soudního rozhodování významným aspektem principu právní jistoty jako jednoho ze základních atributů spravedlivého procesu, nelze opomíjet jedinečnost posuzovaných případů, kterou jsou soudy rovněž povinny zohledňovat. V posuzované věci Nejvyšší správní soud zcela uspokojivě a s poukazem na okolnosti konkrétního případu odůvodnil, proč neshledává důvody pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Závěry napadených soudních rozhodnutí nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť tyto na nyní projednávaný případ nedopadají.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu