ECLI:CZ:US:2014:4.US.267.14.1
sp. zn. IV. ÚS 267/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů 1) Josefa Didunyka, 2) Víta Didunyka a 3) Víta Didunyka, zastoupených JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem Za Hanspaulkou 11, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3698/2013-199 ze dne 26. 11. 2013 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 301/2012-137 ze dne 6. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 83 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 15 C 104/2011-89 ze dne 30. 1. 2012 zamítl žalobu Pozemkového fondu České republiky proti stěžovateli 1) o zaplacení 12.209,22 Kč s příslušenstvím, proti stěžovateli 2) o zaplacení 24.418,60 Kč s příslušenstvím a proti stěžovateli 3) o zaplacení 48.837,49 Kč s příslušenstvím a uložil Pozemkovému fondu České republiky uhradit stěžovatelům náklady řízení a zaplatit náklady státu.
Proti tomuto rozhodnutí podal Pozemkový fond České republiky odvolání. Ke dni 1. 1. 2013 vstoupila do řízení namísto Pozemkového fondu České republiky Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "vedlejší účastnice"). Podáním ze dne 31. 1. 2013 vzala vedlejší účastnice žalobu co do částek 12.209,22 Kč, 24.418,60 Kč a 48.837,49 Kč zpět, neboť stěžovatelé v tomto rozsahu dne 30. 10. 2012 pohledávku dobrovolně uhradili. Ohledně příslušenství vedlejší účastnice na podaném odvolání setrvala.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 30 Co 301/2012-137 ze dne 6. 3. 2013 odvolání vedlejší účastnice ve vztahu k příslušenství původních jistin odmítl (výrok I.). Ve vztahu k částkám 12.209,22 Kč, 24.418,60 Kč a 48.837,49 Kč městský soud rozhodnutí obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok II.). Vedlejší účastnici nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Doplňujícím usnesením městského soudu č. j. 15 C 104/2011-89 ze dne 22. 4. 2013 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit na nákladech státu částku 42,- Kč a stěžovatelům byla uložena tatáž povinnost v rozsahu 91,-Kč, 189,- Kč a 378,- Kč.
Stěžovatelé napadli výrok II. usnesení městského soudu č. j. 30 Co 301/2012-137 ze dne 6. 3. 2013, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 4. 2013, dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3698/2013-199 ze dne 26. 11. 2013 odmítl a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že vůči každému ze stěžovatelů bylo rozhodnuto o samostatném plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, dovolání proto nebylo přípustné.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že předmětem řízení před obecnými soudy bylo finanční odškodnění za v restituci nevydanou část zahrady, kdy nejprve od Pozemkového fondu České republiky obdrželi určitou částku, která se později na základě nového znaleckého posudku jevila jako příliš vysoká, a Pozemkový fond proto požadoval navrácení přeplatku. Důvodem pro přehodnocení výše pohledávky byla skutečnost, že v době záboru pozemek nepatřil k území Hlavního města Prahy, jako je tomu dnes, ale k malé obci Horní Měcholupy u Prahy. Soud prvního stupně rozhodl ve prospěch stěžovatelů, nicméně v průběhu odvolacího řízení dal městský soud stěžovatelům najevo, že věc posoudí dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 ze dne 18. 1. 2012 a doporučil jim, aby pohledávku Pozemkovému fondu uhradili. To také stěžovatelé, pokud šlo o jistinu, učinili, ovšem s výhradou, že s uplatněným nárokem nesouhlasí a platbu provádějí jen proto, aby již dále nenarůstalo příslušenství. Městský soud poté rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Stěžovatelé zjistili, že proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 ze dne 18. 1. 2012 byla podána ústavní stížnost, a proto napadli, v souladu s poučením o opravných prostředcích, usnesení městského soudu dovoláním. Přípisem ze dne 29. 5. 2013 stěžovatelé upozornili Nejvyšší soud, že rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 ze dne 18. 1. 2012 byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 ze dne 21. 5. 2013. Ústavní soud v citovaném nálezu jednoznačně odmítl názor, že má být přihlíženo k velikosti obce, v níž se zabraná nemovitost v době záboru nacházela. Nejvyšší soud však rozhodl o mimořádném opravném prostředku ryze formalisticky, s odkazem na výši jednotlivých nároků, aniž by se zabýval podstatou věci. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na skutečnost, že se původně jednalo o odškodnění náležející jediné osobě - jejich matce, resp. babičce, a veškeré úkony činěné soudy i vedlejší účastnicí či její právní předchůdkyní se týkaly vždy pohledávky jako celku. Proto i stěžovatelé podali toliko jedno dovolání a nikoliv tři samostatná. Požadovaná celková částka 85.465,31 Kč vysoce přesahovala částku 50.000,- Kč, stanovenou jako limit pro přípustnost dovolání a v této výši byla ostatně uvedena i v záhlaví rozhodnutí Nejvyššího soudu. Skutečnost, že i obecné soudy chápaly podání stěžovatelů jako společný návrh týkající se celé uvedené sumy, je zřejmá i z toho, že obvodní soud požadoval po stěžovatelích doplacení soudního poplatku za dovolání, aniž by stěžovatele upozornil na možnost odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu podměrečných částek. Dle stěžovatelů došlo v důsledku nesprávného postupu obecných soudů k porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelé podotkli, že účelem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky minulých křivd, z čehož plyne morální příkaz vykládat ve vztahu k oprávněným osobám zákony co nejvstřícnějším způsobem. Stěžovatelé nabyli vlastnické právo k poskytnuté náhradě v dobré víře ve věcnou správnost aktů státu, a proto měl Nejvyšší soud jejich dovolání vyhovět, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09. Jestliže tak neučinil, pak namísto odstranění křivd posvětil další nespravedlivé kroky vůči stěžovatelům. Ti proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 3698/2013-199 a výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013 č. j. 30 Co 301/2012-137 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 15 C 104/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že vedlejší účastnice vzala svou žalobu co do jistiny zpět podáním došlým soudu dne 31. 1. 2013. Stěžovatelé reagovali přípisem ze dne 12. 2. 2013, v němž uvedli, že považují za správný rozsudek soudu prvního stupně a zatím svůj souhlas k částečnému zastavení řízení nedávají. Usnesením č. j. 30 Co 301/2012-134 ze dne 20. 2. 2013 vyzval městský soud stěžovatele, aby ve lhůtě 5 dnů sdělili, jaké vážné důvody uplatňují pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Na to odpověděl právní zástupce stěžovatelů tak, že "Ani já a ani žalovaní dosud ve věci nevyslovili nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Odkazuji na přípis ze dne 12. 2. 2013, který jsem koncipoval dle pokynu klientů. Sám předpokládám, že soud částečnému zpětvzetí žaloby, které učinil žalobce, vyhoví."
Jestliže stěžovatelé (jejich právní zástupce) na výslovný dotaz soudu uvedli, že nevyslovují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, pak městský soud neměl jinou možnost než řízení zastavit, a to aniž by se zabýval hmotněprávním posouzením uplatněného nároku. Jeho rozhodnutí bylo odvozeno od procesního stanoviska stěžovatelů ke zpětvzetí žaloby, resp. bylo jeho nutným důsledkem. Skutečnost, že následně došlo ke změně relevantní judikatury, nemůže mít proto na napadené rozhodnutí městského soudu žádný vliv, neboť, jak již bylo uvedeno, městský soud věc vůbec hmotněprávně neposuzoval; stěžovatelé mu totiž nedali svým procesním postojem pro takové rozhodování žádný prostor. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti se tedy zcela míjely s procesní podstatou napadeného rozhodnutí, a nebylo jim proto možno přisvědčit.
Z výše uvedeného vyplývá i neopodstatněnost výtek vůči postupu Nejvyššího soudu. Totiž i v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným, by dovolací soud mohl přezkoumat pouze, zda existovaly podmínky pro zastavení řízení, a nemohl by se zabývat důvodností uplatněného nároku, jak požadovali stěžovatelé. Nicméně Nejvyššímu soudu nelze nic vytknout ani co do posouzení podmínek přípustnosti dovolání. Sama skutečnost, že bylo vedeno společné řízení o třech samostatných nárocích, neznamená, že by se tyto pro účely opravných prostředků považovaly za jeden nárok (srov. např. usnesení sp. zn. 32 Odo 641/2004 ze dne 28. 7. 2004 nebo sp. zn. 28 Cdo 3907/2008 ze dne 17. 12. 2008, obě dostupná na http://www.nsoud.cz). Výklad provedený Nejvyšším soudem považuje Ústavní soud za plně ústavně konformní a nadto odpovídající ustálené soudní praxi, které si stěžovatelé, byvše zastoupeni advokátem, mohli být vědomi.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než jejich ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu