ECLI:CZ:US:2014:4.US.27.14.1
sp. zn. IV. ÚS 27/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Švece, zastoupeného JUDr. Magdou Janovcovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Točná 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 1157/2012-184 ze dne 18. dubna 2013 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 5 C 72/2011-148 ze dne 20. července 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5 C 72/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Svitavách rozsudkem č. j. 5 C 72/2011-148 ze dne 20. července 2012 uložil stěžovateli zaplatit žalobci Davidu Caltovi (dále jen "žalobce") částku 100.000,- Kč s úroky z prodlení a dále stěžovateli uložil zaplatit žalobci a České republice náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 22 Co 1157/2012-184 ze dne 18. dubna 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2849/2013-197 ze dne 29. října 2013 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stran údajné půjčky (ve výši 50.000,- Kč) ze dne 28. února 2008 především rozporoval, že daná listina předložená žalobcem je smlouvou o půjčce jako takovou a že byla sepsána, resp. podepsána stěžovatelem. Soudní znalec sice podle stěžovatele prohlásil, že se jedná o jeho podpis, avšak znalecký posudek provedl bez toho, že by mu stěžovatel dal nějaké dokumenty či podpisy z té doby. Dále stěžovatel uvádí, že i kdyby tato listina byla podepsána stěžovatelem, text na dokumentu mohl být dopsán posléze. Text údajné smlouvy navíc podle stěžovatele nic nedokazuje, především pak ne to, že mu peníze byly opravdu poskytnuty. Stěžovatel přitom namítá, že v inkriminované době, kdy měl údajnou smlouvu o půjčce podepisovat v Chomutově, tam nikdy nebyl a ani svědci u soudu neprokázali, že by tam v tuto dobu byl. Stěžovatel dále uvádí, že svědci navržení stěžovatelem nebyli připuštěni a tím došlo k poškození práva tvrzení a prokázání svých tvrzení na straně stěžovatele.
Dále stěžovatel uvádí, že podobná situace, jako výše popsáno, panuje ohledně druhé údajné půjčky (ve výši 50.000,- Kč), o které podle stěžovatele neexistuje jediný písemný záznam, existuje pouze návrh smlouvy o půjčce zaslaný emailem a peníze poslané na účet manželky stěžovatele. Takovýmto postupem však podle stěžovatele nebyla uzavřena smlouva o půjčce a současně ani nebylo prokázáno, že stěžovateli byly nějaké peníze doručeny, když bylo prokázáno pouze to, že byl učiněn návrh smlouvy o půjčce, na který neexistuje akceptace, a někde paralelně vedle toho proběhla prokázaná platba manželce stěžovatele, o které ale nebylo prokázáno, že je platbou na nějakou smlouvu. Soud navíc podle ústavní stížnosti nepřihlédl vůbec k tvrzením stěžovatele, ani k tvrzením jeho manželky, naopak přihlédl pouze k tvrzením žalobce a svědka, jehož slyšení navrhl žalobce.
Stěžovatel uzavírá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména tím, že nebyli připuštěni stěžovatelem navržení svědci a navíc znalecký posudek byl proveden nedůsledně, bez nutných náležitostí a tudíž chybně.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatele, které stěžovatel opakuje též v ústavní stížnosti. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil a ústavní stížnost považuje především za polemiku se závěry obecných soudů, která však jeho kasační zásah založit nemohla.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu