ECLI:CZ:US:2014:4.US.2707.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2707/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pharm.Dr Ivy Komárkové, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Zborovská 49, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1071/2014-346 ze dne 25. června 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 521/2012-329 ze dne ze dne 11. listopadu 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 110 C 34/2010-267 ze dne 10. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 110 C 34/2010 Ústavní soud zjistil, že Miroslav Komárek jako žalobce (dále jen "žalobce") se žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení náhrady za tzv. nadužívání společné nemovitosti, neboť má za to, že stěžovatelka užívá společnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to výlučně sama, a že vedlejšímu účastníku v užívání společné nemovitosti brání. Okresní soud v Hradci Králové mezitimním rozsudkem č. j. 110 C 34/2010-267 ze dne 10. května 2012 rozhodl, že nárok žalobce je co do základu opodstatněný a že o jeho výši a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 21 Co 521/2012-288 ze dne 11. února 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu č. j. 21 Co 521/2012-288 ze dne 11. února 2013 rozsudkem č. j. 22 Cdo 1645/2013-312 ze 4. července 2013 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem č. j. 21 Co 521/2012-329 ze dne ze dne 11. listopadu 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně znovu potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu č. j. č. j. 21 Co 521/2012-329 ze dne ze dne 11. listopadu 2013 Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 1071/2014-346 ze dne 25. června 2014 odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, aniž by tento postup náležitě odůvodněn. Odvolací soud v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí podle stěžovatelky dále porušil zásadu vázanosti právním názorem dovolacího soudu a Nejvyšší soud se dopustil odepření spravedlnosti stěžovatelce, když její dovolání nesprávně vyhodnotil jako nepřípustné. Pro tyto své námitky stěžovatelka přednesla v ústavní stížnosti podrobnější argumentaci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení o věci stěžovatelky postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav, neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů nalézací soud dostatečně i přiléhavě odůvodnil, odvolací soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí řádně napravil pochybení vytčené mu předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu a všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich zabývaly a řádně vypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi a jejich závěrům, na základě kterých rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími, rozhodně nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady jejího podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu