ECLI:CZ:US:2014:4.US.2772.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2772/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti NEHODOVÁ SLUŽBA s. r. o., se sídlem Froncova 4/268, 198 00 Praha 9 - Hostavice, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 328/2013-204 ze dne 6. 6. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 161 EC 886/2010-163 ze dne 20. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnice, v původním řízení žalovaná, jí byla povinna zaplatit částku 22.434,- Kč s příslušenstvím. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. 7. 2010 došlo k dopravní nehodě zaviněné řidičem osobního motorového vozidla, které ke dni dopravní nehody provozovala žalovaná, přičemž na pojistném plnění z titulu povinného smluvního pojištění žalované zaplatila Česká pojišťovna a. s., obchodní společnosti GYNSPOL, s. r. o., která ke dni nehody vlastnila nehodou poškozené vozidlo, částku 84.191,- Kč za jeho opravu a částku 16.683,- Kč na nákladech spojených s pronájmem náhradního vozidla. Žalovaná částka pak dle stěžovatelky představovala rozdíl mezi tím, co jmenovaná poškozená obchodní společnost skutečně vynaložila na opravu nehodou poškozeného vozu, a tím, co jí uvedená pojišťovna žalované vyplatila na základě povinného smluvního pojištění (tzv. povinného ručení). Stěžovatelka uplatňovala nárok z titulu smlouvy o postoupení této pohledávky, která tak na stěžovatelku ze společnosti GYNSPOL, s. r. o., přešla. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem, kterým rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně z důvodu nesprávného výpočtu (celkem o 384,- Kč) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že postup obecných soudů má zřejmé znaky nesprávného právního posouzení věci, kdy poškozenému, jakožto právnímu předchůdci stěžovatelky, bylo odepřeno právo nakládat s majetkem. Nárok na náhradu škody a jeho převoditelnost prý byl odvozován ze skutečností, jak následně či v mezidobí naložil právní předchůdce stěžovatelky s poškozenou věcí a jakým způsobem se finančně vyrovnal s opravcem věci a dalšími osobami. Tyto skutečnosti jsou dle názoru stěžovatelky nerozhodné, neboť pro vznik práva na náhradu škody a převod nároku z ní vyplývajícího je rozhodný okamžik, kdy došlo k zásahu do tohoto práva, tedy dle názoru stěžovatelky je rozhodný okamžik, kdy došlo k dopravní nehodě, nikoliv okamžik, kdy si poškozený ze svých prostředků sám škodu reparuje, aby takový nárok mohl dále postoupit. Předmětné rozhodnutí při jeho přímé aplikaci dalšími obecnými soudy má "v globálu negativní precedenční dopad na rozhodovací praxi zvlášť za situace, kdy do většiny sporu o náhradu intervenují na straně vedlejších účastníků pojišťovny (pojistitelé škůdce-viníka), které toto rozhodnutí prostřednictvím České Asociace Pojistitelů distribuují mezi své členy a vytváří tak nepřímý tlak na to, aby byla pokřivena interpretace pojmu skutečná škoda." Soudy se dle stěžovatelky zabývaly formalistickými jinými skutečnostmi, které nebyly pro danou věc relevantní, a samotná náhrada škody tak prý zůstala nevyřešena. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým a právním posouzením věci obecnými soudy. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím krajského soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přitom z rozhodnutí zejména nalézacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho a navazujícího rozhodnutí soudu druhé stolice.
Ústavní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na "formalistických jiných skutečnostech, které nebyly pro danou věc relevantní". Nelze totiž přehlédnout, že již nalézacím soudem bylo shledáno nejprve vyplacení částky 21.384,- Kč společností GYNSPOL, s. r. o., za pronájem náhradního vozidla, ale posléze došlo k jejímu vrácení, což stěžovatelka ostatně ani nijak nezpochybnila. Rovněž výše vynaložených prostředků na opravu ze strany tohoto subjektu byla v řízení zpochybněna. Jinými slovy, protože poškozená obchodní společnost fakticky nevynaložila prostředky nad rámec plnění poskytnutého jí příslušnou pojišťovnou, nemohlo dle soudů dojít ke zmenšení majetku této společnosti, a tím ani nemohlo dojít k postoupení (neexistující) pohledávky. Za takové situace se soudy nemohly dopustit excesu, pakliže dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelky. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí plně odkázat.
Ústavní soud tedy v závěrech obecných soudů učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. srpna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu