ECLI:CZ:US:2014:4.US.2774.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2774/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Michaely Reslové, zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem Kostelec nad Orlicí, Na Lávkách 778, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2014 č. j. 26 Co 104/2014-122 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 5. 2013 č. j. 55 EC 337/2011-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově pod Kněžnou, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni (Metropolitní univerzita Praha, o. p. s.) 25 000,- Kč s příslušenstvím. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že stěžovatelka se na základě smlouvy o studiu na soukromé vysoké škole (dále jen "smlouva a studiu") ze dne 4. 9. 2009 zavázala žalobkyni platit školné za jeden akademický rok ve výši 48 000,- Kč. Stěžovatelce bylo umožněno zaplatit školné ve dvou splátkách po 25 000,- Kč s tím, že v případě povolení splátek se školné navyšovalo. Žalované tak vznikl nárok na zaplacení školného za celý akademický rok 2009-2010, pouze bylo mezi účastníky smlouvy o studiu ujednáno, že tento nárok bude splatný ve dvou splátkách. Tím, že stěžovatelka z vlastní vůle v průběhu akademického roku dne 9. 2. 2010 studia zanechala, se podle názoru soudů nezprostila závazku zaplatit školné za celý akademický rok.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů o nároku žalobkyně na zaplacení školného. Tvrdí, že studium ukončila dne 9. 2. 2010 a letní semestr tak vůbec nezahájila, neboť smluvní vztah podle smlouvy o studiu skončil dnem ukončení studia, tj. dnem zanechání studia dne 9. 2. 2010. Podle stěžovatelky došlo ukončením studia k nemožnosti žalobkyně splnit své povinnosti vyplývající ze smlouvy o studiu za celý akademický rok 2009-2010. Pokud stěžovatelka ukončila studium smluveným způsobem, který smlouva o studiu umožňovala, došlo tím i k ukončení smluvního vztahu se žalobkyní. Zaplacením školného za letní semestr, ve kterém již nebyla studentkou žalobkyně, by podle stěžovatelky došlo na straně žalobkyně k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s její obranou proti uplatněnému nároku a pouze se ztotožnily s výkladem učiněnými žalobkyní.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatelky s rozhodnutím soudů o nároku žalobkyně na zaplacení školného za akademický rok 2009-2010, resp. o tom, zda stěžovatelka byla povinna platit i druhou splátku školného v případě dobrovolného ukončení svého studia. K této polemice a k výkladu smlouvy o studiu se dostatečně podrobně vyjádřil jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Jejich rozhodnutí jsou podle přesvědčení Ústavního soudu řádně a srozumitelně odůvodněna. Odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatelky, které uplatnila i v ústavní stížnosti. Samotná ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na soudní ochranu tak není ničím konkrétním podloženo.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že došlo k porušení některé ze zásad tzv. spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a ani odpovídajících práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručoval úspěch v řízení, resp. právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu