ECLI:CZ:US:2014:4.US.2778.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2778/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Mgr. Tomáše Stehlíka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Lehovcem, Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 č.j. 8 Cmo 40/2012-54 a výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2011 č.j. 55 Cm 80/2011-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je žalobcem, který se v řízení vedeném u městského soudu domáhal zaplacení své směnečné pohledávky. V souvislosti se zahájením řízení byl stěžovatelem zaplacen soudní poplatek ve výši 40.140,- Kč. V průběhu řízení došlo mezi stěžovatelem a žalovaným k dohodě o mimosoudním vyřešení věci. V návaznosti na tuto dohodu vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět.
Městský soud následně soudní řízení zastavil a ve výroku III. ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že se žalobci vrací část soudního poplatku ve výši 32.112,- Kč podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 9. 2011. Soud se přitom přiklonil k závěru, že novelizace citovaného ustanovení upravující vrácení soudního poplatku kráceného o 20% (zde 8.028,- Kč) se vztahuje i na věci zahájené ještě před účinností novely. Ke stěžovatelem podanému odvolání vrchní soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že výše uvedenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Vychází přitom z toho, že soudní řízení zahájil 2. 2. 2011, tedy ještě za účinnosti zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. Stěžovatel počítal s tím, že v případě mimosoudního vyřešení věci před prvním jednáním, mu bude vrácen soudní poplatek v plné výši - tj. podle právní úpravy před novelou zákona o soudních poplatcích.
Z pohledu účastníků řízení představuje soudní poplatek ve své podstatě cenu za nákup veřejné služby. Žalobci vznikla poplatková povinnost a soudní poplatek byl zaplacen za právní úpravy, která mu garantovala jeho vrácení v plné výši v případě, že dojde k zastavení soudního řízení před prvním jednáním ve věci. Žalobce proto legitimně předpokládal, že v případě zastavení řízení před prvním jednáním mu bude soudní poplatek v plné výši vrácen. Není přípustné a je v rozporu s principy právní jistoty a legitimního očekávání, aby stát po zaplacení soudního poplatku následně jednostranně změnil "pravidla hry" a právo na vrácení již zaplaceného soudního poplatku omezil nebo dokonce vyloučil.
Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy vykládaly přechodné ustanovení novely přestupkového zákona protiústavním způsobem, čímž zasáhly do ústavně garantovaného práva stěžovatele na vrácení jím zaplaceného soudního poplatku.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je výklad přechodných ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb. týkajících se postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním soudu v těch případech, kdy k zahájení řízení došlo před účinností tohoto zákona, avšak k samotnému zpětvzetí žaloby a zastavení řízení došlo po jeho účinnosti, za situace, kdy výslovná úprava intertemporálních pravidel pro vracení poplatků v citovaném zákoně chybí. Touto problematikou se již Ústavní soud zabýval v několika svých rozhodnutích.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012, a poté i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2116/12 ze dne 14. 2. 2013 a IV. ÚS 3727/12 ze dne 23. 4. 2013 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyložil, že neobsahuje-li zákon č. 218/2011 Sb. speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo zakotvené v čl. II. bod 1. větě první tohoto předpisu a postupovat tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu, učiněném po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy řečeno, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen pokud jde o placení soudního poplatku, ale také co se týče jeho případného vrácení. Potud je třeba dát stěžovateli zcela zapravdu.
Uvedené nicméně neznamená, že se tyto právní závěry bez dalšího uplatní i v posuzované věci. Nelze totiž opomenout, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vrácení soudního poplatku ve výši 8.000,- Kč, tedy částky, kterou lze z hlediska její výše bez dalšího označit za bagatelní. Tato okolnost sama o sobě omezuje možnost vyhovění ústavní stížnosti pouze na případy mimořádně závažných pochybení [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), bod 33], které však zpravidla nemohou spočívat toliko v tvrzené nesprávnosti hodnocení skutkového stavu nebo jeho právního posouzení ze strany obecných soudů. Typickým případem, kdy Ústavní soud s ohledem na závažnost (neboli intenzitu) tvrzeného zásahu do základních práv a svobod nepřihlížel k tomu, zda se jednalo o bagatelní věc, byly v minulosti ústavní stížnosti brojící proti nesprávnému postupu soudu, v jehož důsledku se účastník řízení vůbec nedozvěděl o jeho zahájení a nemohl se tak před vydáním rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, ani vyjádřit k žalobě ani uplatňovat svá další procesní práva (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11, bod 33, nebo nález ze dne 11. června 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13, bod 22).
S ohledem na shora řečené, nepovažuje Ústavní soud v předmětném případě zásah do práv stěžovatele za natolik intenzivní, aby jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu