ECLI:CZ:US:2014:4.US.2783.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2783/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Trunkáta a Zdeňky Trunkátové, obou zastoupených JUDr. Václavem Markem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Nad Lávkou 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2745/2012-343 ze dne 28. května 2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 335/2011-302 ze dne 12. prosince 2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Cm 36/2008-224 ze dne 11. října 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé, s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Cm 36/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 7 Sm 125/2008-42 ze dne 25. března 2008, kterým Městský soud v Praze uložil stěžovatelům, aby zaplatili žalobkyni Kapitálové společnosti Union s.r.o. (dále jen "žalobkyně") společně a nerozdílně částku 10.000.000,-Kč s 6 % úrokem od 1. března 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 33.333,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 401.340,- Kč (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stěžovatelům uložil zaplatit státu znalečné ve výši 41.585,50 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. změnil tak, že výše znalečného činí 41.595,50 Kč (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení před obecnými soudy namítají, že Nejvyšší soud s odkazem na ust. §343b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl dovolání s tím, že stěžovatelé nepředložili žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam a bez vysvětlení se tak podle stěžovatelů vyhnul řešení dvou právních otázek.
První z nich je podle ústavní stížnosti otázka důsledků té skutečnosti, že majitel směnky nepřihlásil svoji směnečnou pohledávku do konkurzu prohlášenému na majetek výstavce směnky, když jde o výklad ust. §14 odst. 1 písm. g) zákona o konkurzu a vyrovnání ohledně směnečného závazku, a to nejen úpadce jakožto výstavce směnky, ale též směnečných rukojmích. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze při rozhodování o směnečném nároku podle stěžovatele vyšly z názoru, že citované ustanovení, podle něhož se stávají splatnými všechny závazky úpadce, nemá dopad na splatnost směnky. To je podle stěžovatelů zásadní právní názor měnící dosavadní praxi, protože pak by z režimu konkurzního řízení byly vyňaty směnečné závazky, jejichž dohodnutá splatnost nenastala před prohlášením konkurzu. Má-li být tento judikatorní názor, zakládající výjimku ze zákonných ustanovení, majících povahu lex specialis, začít obecně platit, znamená to podle mínění stěžovatelů výkladovou změnu celé oblasti insolvenčního práva a rozhodně nejde o věc bez právního významu. V dotčeném případě byl podle ústavní stížnosti konkurz prohlášen dne 23. června 2005, zatímco splatnost vyznačená na směnce nastávala dnem 29. února 2008. Podle mínění stěžovatelů je tento názor nesprávný, neboť lex specialis o zesplatnění závazků úpadce (dlužníka v terminologii insolvenčního zákona) se z povahy věci musí týkat všech závazků, tedy i těch směnečných. Spornější může být, zda toto zesplatnění dopadá i na závazek směnečného rukojmího, jehož majetek konkurzem dotčen není, přičemž stěžovatelé se domnívají, že ano, poněvadž nelze připustit různý běh promlčecích lhůt u základního a akcesorického závazku a jejich zásadně různý právní život. V souvislosti s tím dále mají stěžovatelé za to, že v posuzované věci, kdy směnka plnila zajišťovací úlohu a držitel směnky přihlásil do konkurzu jen svoji obecnou (kauzální) pohledávku, jež pak byla podle rozvrhového usnesení soudu zčásti uspokojena, došlo ke změně dohody o zajištění směnkou. Konkurzním věřitelem (ve směnečném řízení žalobcem) bylo totiž žádáno a přijato plnění na přihlášenou pohledávku, nikoli na krycí směnku a směnečný nárok nepřihlásil a ani ho v žádné fázi konkurzního řízem nezmínil. Krycí směnka, z jejíhož titulu její držitel jakožto konkurzní věřitel po výstavci ani po nikom dalším v průběhu konkurzu ničeho nežádal, byla tak podle stěžovatelů vyvázána ze své původní funkce a současně se vyvázali i všichni účastníci uvedení na směnce i ve směnečném vyplňovacím prohlášení. Tento právní názor stěžovatelé podle ústavní stížnosti opakovaně u nalézacích soudů i soudu dovolacího uplatnili, ale žádný z nich se jím nezabýval, ani ho nezmínil a dovolací soud uvažoval pouze otázku promlčení, nikoli další dopady postupu držitele směnky v konkurzu a uvedl, že bez námitky promlčení by stejně aplikace názoru žalovaných nemohla přivodit pro ně příznivější rozhodnutí.
Druhou právní otázkou, kterou stěžovatelé považují za mající zásadní význam, byla otázka posuzování možnosti zhojení nedostatku legitimace k podání návrhu na vydání směnečného návrhu až během řízení o námitkách proti jeho vydání. Šlo podle nich o to, že návrh na vydání směnečného platebního rozkazu podal v zastoupení žalobce pan Jiří Slanina jakožto fyzická osoba, ačkoliv ve zmocnění (plné moci) se oprávnění k takovému úkonu týkalo jednatele společnosti DISCRET s.r.o. Soud prvního stupně tuto námitku podle ústavní stížnosti odklidil s tím, že náležitosti žaloby nejsou skutečností, která je předmětem námitkového řízení. Odvolací soud pak připustil, že sporná plná moc je sice do určité míry zavádějící, ale rozhodující podle něj je, jestli v den vydání směnečného platebního rozkazu měl majitel směnky právo na zaplacení. Dovolací soud pak podle stěžovatelů uvedl, že nedostatek v zastoupení žalobce je podmínkou řízení a nikoli hmotněprávní podmínkou, na níž by závisela žalobcova věcná legitimace. I kdyby soudy nižších stupňů vyhodnotily obsah sporné plné moci ze dne 8. února 2008 nesprávně, byl by podle jeho mínění nedostatek této podmínky zhojen předložením pozdější procesní plné moci ze dne 3. července 2008. Stěžovatelé jsou toho názoru, že samozřejmě lze dodatečně zhojit vadu plné moci, popř. i její absenci, ale musí se tak stát v témže řízení. Zde se ale jednalo o dvě různá řízení - o řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, které vyústilo v konečné rozhodnutí o platební povinnosti, a o řízení o přezkumu na základě námitek. Pakliže má být rozhodováno o tom, měl-li být směnečný platební rozkaz vydán, či nikoliv a má-li být ponechán v platnosti, nelze podle stěžovatelů procesní nedostatek, který vydání směnečného platebního rozkazu bránil, zhojit v navazujícím řízení, které není jen fází toho předchozího, ale řízením samostatným. V posuzovaném případě návrh podala osoba, která k tomu vůbec neměla zmocnění a bude-li taková procesní možnost potvrzena jako postup lege artis, může podle ústavní stížnosti napříště dojít k situacím, kdy dojde k vydání směnečného platebního rozkazu, aniž by o tom držitel směnky vůbec věděl a přál si to.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně provádění důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v řízení a rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí též logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud tak v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně souladný projev nezávislého soudního rozhodování s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.
K první námitce stěžovatelů uvedené v ústavní stížnosti, týkající se (ne)uplatnění směnečné pohledávky v konkurzním řízení na majetek výstavce, jejího případného zesplatnění a částečného plnění na kauzální pohledávku, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelka pouze zpochybňuje názor obecných soudů a vyjadřuje s jejich názorem nesouhlas, avšak neuvádí nic, co by této námitce dávalo ústavněprávní rozměr. Závěry obecných soudů přitom (oproti mínění stěžovatelů) nejsou v rozporu s konstantní judikaturou, a to ani stran přihlášení pouze kauzální pohledávky do konkurzního řízení, nikoli pohledávky z krycí směnky, a z toho plynoucích důsledků (byť se k tomu dovolací soud nevyjadřuje výslovně, ale pouze prostřednictvím odkazu na svoji judikaturu). Pokud konkurzní věřitel přijme plnění na přihlášenou (kauzální) pohledávku, nikoli na krycí směnku, a směnečný nárok do konkurzního řízení nepřihlásí, krycí směnka, z jejíhož titulu její držitel jakožto konkurzní věřitel po výstavci ani po nikom dalším v průběhu konkurzu ničeho nežádal, není vyvázána ze své původní funkce a současně se nevyvazují ani všichni účastníci uvedení na směnce i ve směnečném vyplňovacím prohlášení. Plněním na kauzální pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky, avšak věřiteli se (ekonomicky vzato) může dostat celkově jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky.
Ani druhá námitka stěžovatelů stran legitimace k podání návrhu na vydání směnečného návrhu a případné možnosti zhojení jejího nedostatku až během řízení o námitkách proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu není podle hodnocení Ústavního soudu důvodná, a to již proto, že obecné soudy vyhodnotily zmocnění žalobce zmocněnci Jiřímu Slaninovi jako řádné, odvolací soud tento závěr též velmi přiléhavě odůvodnil, když vysvětlil, že plná moc je sice do jisté míry zavádějící, neboť je vyhotovena na hlavičkovém papíru společnosti DISCRET s. r. o. a zmocněnec Jiří Slanina je též blíže popsán jako jednatel společnosti DISCRET s. r. o., avšak to nic nemění na tom, že plná moc byla udělena fyzické osobě, nikoliv právnické osobě DISCRET s. r. o., a žaloba proto byla podepsána řádně. Ústavní soud tomuto závěru nemá co vytknout. Za této situace pak otázka eventuální zhojení vady plné moci v řízení o námitkách postrádá z hlediska napadených rozhodnutí jakýkoli význam.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu