ECLI:CZ:US:2014:4.US.2809.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2809/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ervína Perthena, advokáta se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jakubem Tichým, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3399/2012-427 ze dne 30. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 21. 12. 2011 č. j. 11 C 46/2009-245 zamítl návrh stěžovatele na určení, že je ustanoveným právním zástupcem žalobce v řízení vedeném u jmenovaného soudu pod sp. zn. 11 C 46/2009, a na přiznání zálohy na odměnu ve výši 5.000,- Kč. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že otázkou právního zastoupení žalobce se Okresní soud v Jičíně již zabýval, když usnesením ze dne 27. 8. 2009 č. j. 11 C 46/2009-77 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2009 č. j. 25 Co 376/2009-89, jakož i následným usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1013/10) návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že zástupcem žalobce byl ustanoven pouze pro řízení o vyloučení věci z konkurzní podstaty vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 1/2002, a v nyní projednávané věci zástupcem žalobce není.
K odvolání žalobce a stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 2. 2012 č. j. 25 Co 17/2012-283 odvolání žalobce odmítl, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o návrhu stěžovatele zastavil. Jelikož se žalobce výslovně vzdal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo jeho odvolání odmítnuto. Protože o zastoupení žalobce stěžovatelem v tomto řízení soud již předtím pravomocně rozhodl, odvolací soud dovodil, že opětovnému projednání téže záležitosti brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou nevylučuje ani procesní povaha předchozího rozhodnutí, ve kterém se soudy zabývaly zastoupením žalobce a požadavkem stěžovatele na poskytnutí zálohy. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dle §243b odst. 5 věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ve spojení s §218 písm. c) téhož předpisu jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší soud při rozhodování ve věci přehlédl, že celá strana 10 dovolání se podrobně zabývá argumentací polemizující s tím, jak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v dovoláním dotčeném usnesení, zejména s tím, že soudy nejsou vázány rozhodnutím o záloze a že se nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené. Nejvyšší soud však tuto argumentaci dle názoru stěžovatele "zcela přešel a vůbec se jí nezabýval, pouze řekl, že v dovolání takováto argumentace vznesena nebyla". K tomu stěžovatel uvedl, že je sice pravdou, že argumentace k dané problematice nebyla "výslovně označena jako otázka zásadního právního významu č. 6", ale to dle stěžovatele neznamená, že nebyla vznesena vůbec, a proto ji lze bez jakékoliv reakce přejít. Ústavní soud se podle mínění stěžovatele v usnesení sp. zn. III. ÚS 1013/10 věcnými námitkami stěžovatele nikdy nezabýval, "rozhodovalo se nikoliv o zastoupení, ale o záloze, a není tak možno na jeho předchozí usnesení odkazovat", zejména ne vzhledem k otázkám, které v usnesení sp. zn. III. ÚS 1013/10 nebyly řešeny. Nosná myšlenka se podle stěžovatele musí vykládat ve vztahu k výroku, ne nezávisle na něm. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti i jejím doplnění blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Stěžovatel své výhrady směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 3 ve spojení s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2012. Dovolací důvody dle těchto zákonných ustanovení představovaly jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plnil své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisela (a dle dnes platné právní úpravy též závisí) na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistoval a neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněna jediná podmínka pro založení přípustnosti dovolání uvedená tehdy v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Není tedy pravdou, že z judikatury Ústavního soudu vyvěrá povinnost soudů či jiných orgánů veřejné moci vypořádat se v odůvodnění svých rozhodnutí s každou jednotlivou námitkou zvlášť, jak je o tom stěžovatel přesvědčen.
V právní věci stěžovatele pak Ústavní soud dospěl k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud sice pominul argumentaci předestřenou stěžovatelem týkající se problematiky překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), nereagoval tedy na všechny dovolací argumenty stěžovatele, nicméně nelze přehlédnout, že své rozhodnutí založil na skutečnosti, že stěžovatelem v dovolání položené právní otázky nepředstavují závěry, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí. Stěžovatel totiž pomíjí, že argumenty, které uvedl pod písmenem h) svého dovolání nejen že nebyly ve svém celku formálně označeny jako otázka zásadního právního významu, ale především tomu neodpovídá jejich formulace. Totiž předně se z nich nepodává, v čem stěžovatel spatřuje rozpor závěru o tom, že dřívější usnesení nalézacího soudu (č. j. 11 C 46/2009-77 ze dne 27. 8. 2009) představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, resp. proč by měl tento závěr dovolací soud přehodnotit, tj. posoudit jinak. Nejde přitom o pouhou formalitu, jejíž bezpodmínečné dodržení by se jevilo býti přepjatým formalismem. Dovolací řízení dle §237 odst. 1 písm. c), resp. §237 odst. 3 o. s. ř. bylo dle tehdejší právní úpravy založeno na hodnocení otázek zásadně (a nikoli jen "zčásti" či "dílčím způsobem") právně významných. Pakliže tedy stěžovatelova argumentace postrádala takový širší kontext (judikaturní přesah), nemohla být způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012. Ze strany Nejvyššího soudu v tomto případě nešlo o "vyřizovačství", jak má na mysli nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014, z něhož stěžovatel cituje, neboť na základě stěžovatelem zvoleného způsobu a kontextu dovolací argumentace nebylo lze usoudit na přípustnost dovolání. Odůvodnění Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí tedy Ústavní soud nepokládá za exces, kterým by dovolací soud vybočil z principů vyvěrajících z hlavy páté Listiny. Skutečnost, že s tím není stěžovatel srozuměn a je nadále přesvědčen o opaku, však nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu