ECLI:CZ:US:2014:4.US.2821.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2821/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti, kterou podaly stěžovatelky 1/ Ing. Božena Pachtová a 2/ Jitka Křížová, obě zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 222/5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2014 č. j. 27 Co 152/2014-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. srpna 2014, stěžovatelky podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2014 č. j. 27 Co 152/2014-125 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelky se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-východ dne 2. února 2012 domáhaly po žalované obci Čakovičky zaplacení částky 14 970 Kč s příslušenstvím z titulu dílem nezaplaceného nájemného za užívání pozemku p. č. X a st. Y1 v obci a k. ú. Čakovičky a dílem z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním části pozemku stěžovatelek označeného p. č. X2 v obci a k. ú. Čakovičky. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem ze dne 5. září 2013 č. j. 8 C 33/2012-81 žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit stěžovatelkám částku ve výši 14 970 Kč s úrokem z prodlení, dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 40 930 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v rozsahu, v němž jím bylo vyhověno žalobě ve vztahu k pozemku p. č. X1 za celé rozhodné období od 2. února 2009 až do 1. února 2012, podala žalovaná odvolání. Žalovaná v odvolání namítala, že uživateli komunikace na tomto pozemku jsou výluční vlastníci přilehlých nemovitostí, vybudovaných na okolních stavebních pozemcích, když tyto stavební pozemky jim byly prodány právě stěžovatelkami, a tato komunikace slouží pouze vlastníkům těchto pozemků, na základě smlouvy o zřízení věcného břemene chůze a jízdy k okolním pozemkům, koupeným od stěžovatelek.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, doplnil dokazování ve smyslu §213 o. s. ř. a dovodil, že nárok stěžovatelek na úplatu za užívání pozemku p. č. X1 není dán a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu co do uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelkám společně a nerozdílně částku 12 615 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši zamítl. Stěžovatelkám pak uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 164,80 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 646,40 Kč. Podle závěrů učiněných odvolacím soudem, předmětný pozemek nemohl a také fakticky nesloužil užívání v tom smyslu, jak má na mysli zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění pozdějších předpisů), když sloužil toliko co by místní komunikace, a to jak na základě veřejnoprávního omezení ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), tak na základě soukromoprávních věcných břemen zřízených samotnými stěžovatelkami. Odvolací soud uzavřel, že z povahy věci zde není protiplnění stěžovatelek, za něž by měla žalovaná v rámci synallagmatického nájemního vztahu (§663, §673 občanského zákoníku) hradit úplatu ve formě nájemného.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že krajský soud v napadeném rozhodnutí nad rámec zákonné úpravy diferencuje veřejné užívání, na "obecné" a "svého druhu", navíc nepřijatelně aplikuje zákonná ustanovení o účelových komunikacích na případ týkající se komunikací místních, čímž vylučuje ochranu vlastnického práva stěžovatelek tím, že zákonný obsah jejich vlastnického práva činí odlišný od obsahu vlastnického práva jiných osob (v podobných případech) a neposkytuje jim tedy stejnou ochranu, která náleží ostatním vlastníkům. Podle názoru stěžovatelek ustálená judikatura zakotvuje právní názor, podle kterého vlastníku pozemku, který je veřejným prostranstvím a k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka, náleží náhrada za omezení tím vzniklá. Stěžovatelky mají za to, že na pozemku p. č. X1 se nachází obcí vybudovaná místní komunikace a podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, je vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Stěžovatelky pak upozornily na ustanovení §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, které upravuje oprávnění užívání pozemní komunikace kýmkoliv bezplatně, a to ve vztahu k vlastníkům této pozemní komunikace - tedy obci s tím, že obec jako vlastník místní komunikace je povinna umožnit užívání místní pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je určena. Stěžovatelky rovněž odkázaly na dříve vydaná rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze, ve kterých jim bylo v obdobných záležitostech soudem vyhověno. Na podporu svých tvrzení stěžovatelky odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu a na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 338/2004, I. ÚS 1607/11, III. ÚS 3735/11, I. ÚS 420/09 a II. ÚS 1688/10.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená
stěžovatelkami, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelek, neshledal. Lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatelek s rozhodnutím odvolacího soudu a stěžovatelky za situace, kdy proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné dovolání, nepřípustně očekávají, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Pokud stěžovatelky argumentovaly již dříve vydanými rozsudky Okresního soudu pro Prahu-východ dne 18. září 1996 č. j. 7 C 147/96-12 a dne 2. května 2001 č. j. 11 C 162/2000-24 a Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 1998 č. j. 27 Co 17/97-39 Ústavní soud konstatuje, že z principu právní jistoty, který neoddělitelně patří ke znakům právního státu a z něj plynoucího principu ochrany oprávněné důvěry v právo a v totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací, předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění, transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (srov. nález ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04; N 16/36 SbNU 173, in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a důvody svého rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ani tuto vznesenou námitku proto Ústavní soud nemohl považovat za oprávněnou.
V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na ochranu vlastnického práva a právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkami citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadené rozhodnutí nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelky odkazují.
Stěžovatelkám se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu