ECLI:CZ:US:2014:4.US.2850.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2850/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. T., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2014 č. j. 7 To 255/2014-536 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2014 č. j. 11 T 83/2011-513, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Brně.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá primárně to, že trestní soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s tím, že důkazy, které v řízení o obnově řízení navrhovala, jsou novem v daném řízení. Konkrétně pak trestním soudům vytýká, že nevyhověly návrhu využít novou Ramanovu metodu zkoumání daktyloskopických stop a provést vyšetřovací pokus na místě předmětných činů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
V dosavadní judikatuře Ústavního soudu bylo již mnohokrát řečeno, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše pro řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 tr. řádu), nevykazovalo znaky libovůle, popř. nezaložilo porušení práv stěžovatelce zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Městský soud v Brně, který rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v prvním stupni, naprosto dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč provedené důkazy nejsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje ustanovení §278 tr. řádu, a proč nepovažoval za nezbytné provést další důkazy navrhované stěžovatelkou. Ve vztahu k Ramanově zobrazovací spektroskopii tento soud poukázal jednak na skutečnost, že jde pouze o metodu experimentální, a jednak na to, že návrh obhajoby nezohledňuje reálnou situaci ohledně daktyloskopické stopy ve spise; soud doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, z něhož vyplynulo, že byly vyčerpány dostupné metody k sejmutí a zajištění otisků prstů. Rovněž neprovedení rekonstrukce jako nepotřebného důkazu soud přesvědčivě odůvodnil (viz s. 5 napadeného usnesení Městského soudu v Brně).
Krajský soud v Brně jako soud stížnostní považoval odůvodnění soudu prvního stupně za dostatečné a logické. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje a nesdílí názor stěžovatelky, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a rozhodnutími trestních soudů. Trestní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu v dané věci dostály své povinnosti náležitě odůvodnit svá rozhodnutí, vysvětlit úvahy vedoucí k závěrům, z nichž tato rozhodnutí vychází, a vypořádat se přitom s relevantními námitkami a argumentací stěžovatelky. Ústavní soud tedy nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatelky, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu