ECLI:CZ:US:2014:4.US.2866.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2866/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Mariety Geisslerové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8 - Karlín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 41/2012-118 ze dne 25. 4. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 30/2011-83 ze dne 7. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 30/2011 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem č. j. 25 C 30/2011-83 ze dne 7. 12. 2011 zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení částky 47.250,- Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představovala škodu, která měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s odložením trestního stíhání komplementářů společnosti Joint Invest Action, k.s. Dle stěžovatelky došlo k odložení trestního stíhání kvůli závažnému pochybení orgánů činných v trestním řízení a pro poškozené to ve svém důsledku znamenalo ztrátu možnosti domáhat se náhrady škody soukromoprávní cestou, neboť jejich pohledávky se promlčely. Stěžovatelka měla za to, že se jednalo o nesprávný úřední postup, příp. nezákonné rozhodnutí, jenž zakládá odpovědnost státu. Obvodní soud nicméně konstatoval, že se stěžovatelka mohla domáhat plnění po primárním škůdci, neboť v době odložení trestního stíhání ještě neuplynula desetiletá promlčecí lhůta dle §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud dále vyslovil pochybnost, zda trestní řízení již pravomocně skončilo, když stěžovatelce nebylo dle jejího tvrzení doposud doručeno usnesení o odložení věci. Konečně obvodní soud konstatoval, že probíhá konkurzní řízení za společností Joint Invest Action, k. s., v němž má stěžovatelka přihlášenu pohledávku; dokud řízení neskončí, není zřejmé, jak vysoká škoda stěžovatelce vznikla. Obvodní soud uzavřel, že ze tří předpokladů odpovědnosti státu, jimiž jsou nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody či nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nimi, není postavena najisto výše škody a absentuje i příčinná souvislost. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 41/2012-118 ze dne 25. 4. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když položil důraz zejména na předčasnost žaloby s ohledem na dosud probíhající konkurzní řízení.
Stěžovatelka napadla rozsudek městského i obvodního soudu ústavní stížností, v níž polemizovala s právními závěry obecných soudů a předkládala konkurenční právní argumentaci, dle níž byly v projednávané věci naplněny veškeré předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka vytýkala obecným soudům, že se s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly a že v důsledku chybného právního posouzení neprovedly řádné zjištění skutkového stavu věci. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek městského i obvodního soudu zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci přichází v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a svůj právní názor vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud jim za těchto okolností neměl, s přihlédnutím k výše naznačeným mezím ústavněprávního přezkumu, co vytknout. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich právním názorem neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Pro úplnost lze podotknout, že se Ústavní soud již v minulosti obdobnými ústavními stížnostmi, týkajícími se žalob jednotlivých komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., proti státu, zabýval, a to např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 1950/12 ze dne 21. 6. 2012, I. ÚS 2695/12 ze dne 28. 8. 2012, II. ÚS 4245/12 ze dne 6. 11. 2012, IV. ÚS 641/13 ze dne 30. 4. 2013, II. ÚS 2798/12 ze dne 15. 8. 2013, nejnověji pak v usneseních sp. zn. III. ÚS 1828/13 a III. ÚS 3809/13 ze dne 16. 1. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2097/13 ze dne 28. 1. 2014, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve všech těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu a ani v nyní projednávané věci neměl žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích jakkoliv odchýlit.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu