ECLI:CZ:US:2014:4.US.2922.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2922/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3901/2013-296 ze dne 17. června 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci č. j. 29 Co 15/2013-202 ze dne16. dubna 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 6/2011-172 ze dne 11. září 2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil ve smyslu ust. §89 zákona o Ústavním soudu (správně ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 C 6/2011 Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že výpověď daná stěžovateli žalovaným Hotelem Liberec s.r.o. (dále jen "žalovaný") dne 26. března 2010 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 225.600,- Kč se specifikovaným poplatkem z prodlení a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 51.444,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pob. v Liberci jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.413,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud rozhodoval na základě přepjatého formalismu a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Obecné soudy se dále podle stěžovatele zásadně nevypořádaly s otázkou neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce a řádného přezkumu faktu, že byl uplatněn jiný výpovědní důvod, než který byl uveden v dané výpovědi. V řízení před obecnými soudy došlo podle stěžovatele též k hrubému excesu mezi zjištěným skutkovým stavem a rozhodnutím těchto soudů. Podle ústavní stížnosti také nedošlo ke zdůvodnění odmítnutí stěžovatelem navržených zásadních důkazů v řízení před obecnými soudy a byla porušena zásada dvojinstančnosti, přičemž odvolacím soudem bylo rozhodováno v rozporu se zásadou zákazu překvapivého rozhodnutí. Stěžovatel konečně namítá i to, že došlo k zásadnímu excesu, když soud prvního stupně rozhodl tak, že žaloba byla podána včas, ale byla zamítnuta z jiných důvodů, avšak odvolací soud zamítl žalobu z důvodu, že tato nebyla podána včas a nahlížel na celou věc jinak než soud prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy, mimo pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení okamžiku podání žaloby stěžovatelem, které však napravil soud odvolací, v řízení postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi a závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o tom, že výpověď daná žalovaným stěžovateli není neplatná, stejně jako závěr odvolacího soudu o opožděnosti podání žaloby stěžovatelem, nelze rozhodně označit za excesivní, svévolný či (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti a Ústavní soud těmto závěrům z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí nalézacího a zejména odvolacího soudu, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, především odkazuje.
K námitkám stěžovatele směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu po přezkoumání stěžovatelova dovolání Ústavní soud konstatuje, že ani závěru Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v ust. §241a odst. 1 o.s.ř., nemá co vytknout. Též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pak považuje Ústavní soud i přes jeho stručnost za dostatečné a přezkoumatelné, neboť k uvedení pouze stručného odůvodnění dovolací soud opravňuje ust. 243f odst. 3 o.s.ř. a z toho odůvodnění je zároveň dostatečně a jasně zřejmé, co dovolací soud k odmítnutí dovolání vedlo.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu