ECLI:CZ:US:2014:4.US.2948.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2948/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Fakultní nemocnice Olomouc, Olomouc, I. P. Pavlova 185/6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2014 č. j. 25 C 65/2014-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. září 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2014 č. j. 25 C 65/2014-39 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím ve výroku II., ve kterém rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 25 C 65/2014-39 bylo zjištěno, že stěžovatelka se návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným okresnímu soudu dne 12. února 2014, domáhala zaplacení částky 547 Kč s příslušenstvím z důvodu nezaplacené faktury ze dne 1. října 2013, za laboratorní vyšetření na přítomnost návykových látek na základě požadavku Policie České republiky a žádosti žalovaného po provedené dopravní kontrole. Okresní soud dne 25. února 2014 vydal platební rozkaz, kterým žalovanému uložil zaplacení žalované částky. Vzhledem k tomu , že se platební rozkaz nepodařilo žalovanému doručit, okresní soud jej usnesením ze dne 27. května 2014 č. j. 25 C 65/2014-29 zrušil. Rozsudkem napadeným ústavní stížností pak uložil žalovanému zaplatit dlužnou částku spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce opřel o ustanovení §142a o. s. ř. s tím, že nebylo prokázáno doručení předžalobní výzvy a výzvy ze dne 22. listopadu 2013 a ze dne 5. prosince 2013 nejsou výzvy podle citovaného ustanovení, když neobsahují upozornění na podání žaloby u soudu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že se neztotožňuje se závěry učiněnými okresním soudem do nákladového výroku. Stěžovatelka tvrdila, že povinnost podle ustanovení §142a o. s. ř. splnila, výzvu k plnění žalovanému odeslala a proto má za to, že soud vyložil ustanovení §142a o. s. ř. co do obsahu výzvy nesprávně - příliš extenzivně, aniž by pro takový výklad měl oporu a tím stěžovatelku krátil v jejich právech na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
8. Ústavní soud rovněž ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal stanovisko k tzv. bagatelním sporům, podle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech, kdy stěžovatel utrpěl podstatnou újmu a současně došlo k extrémnímu vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
9. V posuzovaném případě ke vzniku podstatné újmy nedošlo a nebyl ani zjištěn mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
10. Na základě uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
11. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu