ECLI:CZ:US:2014:4.US.2960.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2960/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Agro MONET, a.s., se sídlem v Moutnicích 200, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Joštova 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3068/2013-696 ze dne 19. června 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na spravedlivý proces, na zákonného soudce a na pokojné užívání majetku domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 503/2012-592 ze dne 31. května 2013, ve znění usnesení č. j. 7 Cmo 503/2012-611 ze dne 27. června 2013 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh předcházejícího řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou stěžovatelce i účastníku řízení známy.
V meritu ústavní stížnosti stěžovatelka vytýkala Nejvyššímu soudu, že nesprávně posoudil právní otázku pojetí "principu nezvratitelnosti zápisu o fúzi do obchodního rejstříku".
Stěžovatelka si je podle ústavní stížnosti vědoma toho, že podává ústavní stížnost v situaci, kdy napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci a stěžovatelka tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Stěžovatelka však přípustnost podané ústavní stížnosti dovozuje ze skutečnosti, že tato ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, když právní výklad principu nezrušitelnosti zápisu fúze obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky natolik nebezpečný pro celé podnikatelské prostředí v České republice, že je k němu třeba zaujmout ze strany Ústavního soudu postoj dříve, než dojde k faktickému stavu, kdy na podle pravomocného rozhodnutí soudu respektujícího napadené rozhodnutí se stane na základě kriminálního jednání skupina osob vlastníkem majetku v řádu set milionů bez odpovídajícího protiplnění.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle ustanovení §75 odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy ČR, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
V projednávaném případě stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné, jímž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky, čehož si stěžovatelka je dle ústavní stížnosti vědoma, ale o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu. Nelze tedy dopředu presumovat podobu jeho rozhodnutí ani konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadené usnesení Nejvyššího soudu za rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. dubna 2005, N 72/37 SbNU 23, 31).
Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud upřesnil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém vyložil podmínky, za jakých se kasační rozhodnutí mohou zcela výjimečně stát předmětem ústavně právního přezkumu. Děje se tak pouze za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29 a 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), shrnutě vyjádřeno, tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí. Taková situace v projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo.
Pokud se stěžovatelka dovolávala výjimky z povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, Ústavní soud jí nepřisvědčil. Jak již dříve judikoval, ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje určitý průlom do zásady subsidiarity ústavní stížnosti v tom smyslu, že v zákonem specifikovaných případech stěžovatel sice nemusí vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, leč tato skutečnost nemění nic na tom, že Ústavní soud může rozhodovat toliko o rozhodnutích, která již nabyla právní moci. O tom svědčí také gramatická dikce citovaného ustanovení, která výslovně hovoří pouze o neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti "i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce", tj. pouze v případě nevyčerpání všech opravných prostředků, nikoliv v případech dalších. Proto tedy aplikace citovaného ustanovení připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže v příslušném řízení sice nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, leč napadené rozhodnutí ve věci již nabylo právní moci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 201/99 ze dne 21. července 1999 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci k takové situaci zjevně nedošlo a ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze aplikovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky proti nikoli konečnému rozhodnutí v její věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se výslovně domáhala aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž posouzení existence podmínek v tomto zákonném ustanovení zakotvených, za jejichž splnění by byla jinak nepřípustná ústavní stížnost projednatelná, náleží senátu, bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu nikoli soudkyní zpravodajkou, nýbrž v senátu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 589/06 ze dne 12. února 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu