ECLI:CZ:US:2014:4.US.2978.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2978/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Vladimíra Polácha, právně zastoupeného advokátkou Mgr. Leonou Hartman, Palackého tř. 2203/186, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 54 Co 176/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Právní předchůdce stěžovatele se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalované Jitce Kadlecové uloženo zaplatit částku 16.000,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného za pronájem bytu a nebytových prostor v domě č. p. X ve V.i, a to za měsíce srpen až listopad 2004. Podáním ze dne 29. 3. 2012 stěžovatel požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro toto řízení. Svou žádost odůvodnil tím, že je nemajetný, žije ve společné domácnosti se svou družkou, která je na něm finančně závislá, a jeho jediným příjmem jsou sociální dávky. Odvolací soud přezkoumal žádost stěžovatele a dospěl k závěru, že není důvodná. Je sice pravdou, že je veden v evidenci úřadu práce, ale ke své družce nemá vyživovací povinnost. Podle názoru odvolacího soudu se výše uvedeným postupem chtěl původní žalobce, otec stěžovatele, vyhnout poplatkové povinnosti.
S těmito závěry odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí a je toho názoru, že v řízení došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantovány čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V předmětném případě se nejedná o svévolné a bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Stěžovatel vstoupil do řízení na místo svého otce nikoli z toho důvodu, aby se vyhnul poplatkové povinnosti, ale především proto, že vedení soudního sporu je pro jeho otce vzhledem k jeho věku přílišnou zátěží. Dalším právem, které soud podle stěžovatele porušil, bylo právo na právní pomoc. Soud druhého stupně stěžovateli znemožnil výkon jeho práv, když neustanovil advokáta pro řízení o odvolání, ač stěžovatel neměl prostředky na zaplacení právního zástupce. Posledním právem, které bylo podle stěžovatele porušeno, je právo na spravedlivé projednání své záležitosti. Soud neprovedl ve věci dostatečné dokazování a současně se řádně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Soud vycházel při svém rozhodování pouze z vyplněného kancelářského vzoru č. 060, obsahující prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele. Soud nedostatečně prověřil všechny tvrzené skutečnosti, nepředvolal družku stěžovatele k výslechu a k doložení jejího příjmu a jejich majetkových poměrů.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
V předmětném případě se Ústavní soud na prvém místě zaobíral procesním stavem řízení. Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu, byť byl odvolacím soudem poučen o tom, že dovolání v dané věci není přípustné. Z šetření Ústavního soudu provedeného telefonickým dotazem u pracovnice Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno přímo u Nejvyššího soudu s tím, že nebyla splněna poplatková povinnost a z toho důvodu bylo podané dovolání zasláno k vyřízení procesních úkonů soudu prvního stupně, který měl stěžovatele vyzvat k zaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že dovolání je podle odvolacího soudu v dané věci nepřípustné a ze strany stěžovatele nebyly splněny základní procesní předpoklady pro jeho podání, nedošlo v dané věci k tzv. souběhu ústavní stížnosti a dovolání a Ústavnímu soudu tak nic nebrání k předmětné ústavní stížnosti.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Má-li právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, včetně toho, zda se nejedná o bezúspěšné bránění práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., přitom spadá výhradně do rozhodovací sféry civilních soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým odvolací soud dospěl při zvažování důvodnosti uplatněného nároku. Uvedené se vztahuje i na projednávanou věc, kdy se soud žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků dostatečně zabýval, své rozhodnutí řádně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Soudy tedy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu