ECLI:CZ:US:2014:4.US.3000.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3000/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Davida Kuncla, zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Vlastina 23, 323 00 Plzeň, proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č. j. DSH/10441/14 ze dne 22. 8. 2014 a usnesení Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, č. j. MMP/169908/14 ze dne 5. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, zamítl odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupů, kterým bylo podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno správní řízení o žádosti stěžovatele o odložení výkonu rozhodnutí o přestupku - téhož správního orgánu č. j. MMP/169250/13 ze dne 19. 8. 2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) téhož předpisu, za což byly stěžovateli uloženy sankce pokuty ve výši 26.000,- Kč a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 13 měsíců - ve smyslu §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn, a to pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti.
Proti rozhodnutím správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal na to, že podal žádost o odložení výkonu rozhodnutí pro podání kasační stížnosti s odkazem na ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích. Podle tohoto ustanovení platí, že požádá-li účastník, který podal návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti (vždy) vyhoví. Stěžovatel je přesvědčen, že oba správní orgány záležitost nesprávně právně posoudily a jejich závěry mají ústavně-právní přesah. V prvé řadě jsou dle stěžovatele instituty přiznání odkladného účinku žalobě (kasační stížnosti) a odložení výkonu rozhodnutí o přestupku sice podobné, ale přesto na sobě nezávislé a do značné míry rozdílné. Stěžovatel zastává právní názor, že tyto právní instituce existují vedle sebe a je pouze na jeho úvaze, který pro svůj případ využije a který nikoliv, anebo zda využije oba dva. Stěžovatel je přesvědčen, že je jeho právem požádat o přiznání odkladného účinku "i prvostupňový, tj. krajský soud, který nemá právo tento návrh odmítnout jen z toho důvodu, že existuje možnost podat návrh na odložení výkonu rozhodnutí ke správnímu orgánu". Stěžovatel je dále přesvědčen, že ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích se vztahuje nejen na žalobu ke krajskému soudu, ale i na kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Toto ustanovení dle jeho názoru nemluví o žalobě, ale o návrhu přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, tedy jedná se o širší definici, nežli je pouze žaloba. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí orgánů veřejné moci za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními orgány, s níž se především odvolací správní orgán již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.
Podstatu ústavní stížnosti nalézá Ústavní soud ve střetu právního názoru stěžovatele s právním názorem jmenovaných správních orgánů stran výkladu ustanovení §83 odst. 1 správního řádu. Zatímco stěžovatel je přesvědčen, že dané zákonné ustanovení lze aplikovat i na řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, správní orgány naopak vyzdvihují temporální dosah tohoto ustanovení jen na stádium řízení o správní žalobě před krajským soudem. Jakkoli nelze části stěžovatelovy argumentace upřít jisté racionální jádro, není možno současně přehlížet povahu a účel institutu kasační stížnosti coby mimořádného opravného prostředku. Totiž přezkum správních aktů soudy je koncentrován primárně do řízení před krajským soudem. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který v prvé řadě musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, přičemž rozsah přezkumu není shodný s rozsahem přezkumu v rámci projednání správní žaloby krajským soudem, nýbrž je nesrovnatelně užší.
Odhlédne-li se od procesně právních aspektů, pak jediný hmotně právní prvek, na němž lze kasační stížnost vybudovat, je nesprávné posouzení právní otázky (krajským) soudem v předcházejícím řízení (srov. ustanovení §103 odst. 1 soudního řádu správního - dále též "s. ř. s."). Teprve posoudil-li správní soud takovou otázku podle Nejvyššího správního soudu nesprávně a současně toto nesprávné posouzení mělo či mohlo mít vliv na změnu rozhodnutí ve věci samé, lze uvažovat též o zrušení správního aktu, avšak teprve tehdy, jsou-li k tomu splněny podmínky uvedené v §110 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem stěžovatele o tom, že "Nejvyšší správní soud je tedy povolán i k přezkoumávání rozhodnutí o přestupku". Nejvyšší správní soud nikdy nemůže přezkoumat přestupek v celé jeho šíři, zejména pokud jde o skutkové okolnosti, na nichž je rozhodnutí o jeho spáchání založeno. Z těchto důvodů proto není namístě extenzivní výklad §83 odst. 1 přestupkového zákona. Případného odložení vykonatelnosti v řízení o kasační stížnosti přitom lze docílit návrhem dle §107 odst. 1 s. ř. s.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu