ECLI:CZ:US:2014:4.US.3002.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3002/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky PROVITA s.r.o., se sídlem Kunčina, Nová Ves 41, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Brno, Veveří 31, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2302/2012-160 ze dne 11. července 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 52/2012-130 ze dne 8. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce zaručená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Svitavách usnesením č. j. 7 E 7/2010-111 ze dne 27. října 2011 k návrhu stěžovatelky zastavil výkon rozhodnutí prodejem zástavy - blíže specifikovaných nemovitostí, nařízený proti stěžovatelce k návrhu oprávněné AB - CREDIT a.s. (dále jen "oprávněná") usnesením téhož soudu č. j. 7 E 7/2010-42 ze dne 7. ledna 2011 a oprávněné uložil uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 9.019,68 Kč. K odvolání oprávněné Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením č. j. 22 Co 52/2012-130 ze dne 8. března 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy - blíže specifikovaných nemovitostí, nařízený proti stěžovatelce k návrhu oprávněné usnesením Okresního soudu ve Svitavách č. j. 7 E 7/2010-42 ze dne 7. ledna 2011, zamítá a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 2302/2012-160 ze dne 11. července 2013 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejích ústavních práv došlo v řízení ohledně návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení výkonu rozhodnutí v řízení o soudní výkon rozhodnutí, v němž poukazovala na to, že oprávněná nedisponuje hmotněprávním vykonatelným titulem, který by byl v souladu s platným právem, neboť pohledávka zajištěná zástavním právem se stala splatnou před účinností novely občanského zákoníku ode dne 1. září 1998 a tímto titulem mohl být vůči stěžovatelce jako vlastníku zastavené nemovitosti jedině rozsudek na plnění s omezením uspokojení na zástavu. Okresní soud ve Svitavách podle stěžovatelky přijal argumentaci, že oprávněná nemá nalézací titul a že se zástavní právo v důsledku nesprávného postupu oprávněné promlčelo, a výkon rozhodnutí zastavil.
Stěžovatelka namítá, že odvolací i dovolací soud dospěly k názoru, že stěžovatelka se již nemohla bránit námitkou promlčení, když předtím soud prvního stupně prodej zastavené nemovitosti v předcházejícím řízení pravomocně nařídil, přestože předtím naopak v tomto předcházejícím řízení, kde stěžovatelka námitku promlčení vznesla, byla naopak odvolacím soudem odkázána na to, že námitku promlčení může vznášet teprve až v řízení o samotný výkon - tedy tam, kde jí byla posléze upřena.
Stěžovatelka dále namítá, že odvolací i dovolací soud, a to i v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zaměnily nalézací titul, který pro pohledávky splatné před 1. zářím 1998 musel k výkonu rozhodnutí prodejem zástavy existovat, za pouhé procedurální rozhodnutí o nařízení prodeje nemovitostí, a tedy že pokud bylo vydáno rozhodnutí o prodeji zástavy, není již třeba v tomto případě nalézacího titulu vůči zástavnímu dlužníku. Tím byla stěžovatelka podle ústavní stížnosti zbavena možnosti, aby o její případné povinnosti bylo rozhodnuto místně a věcně příslušným soudem.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích.
Za Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 21 Cdo JUDr. Ljubomír Drápal. Uvedl, že stěžovatelka soudům vytýká, že jí nepřiznaly možnost vznášet námitku promlčení, ať už byla oprávněná či nikoliv, v tomto řízení o výkon rozhodnutí. Již z pouhého nahlédnutí do napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a do napadeného usnesení Nejvyššího soudu je podle vyjádření zřejmé, že se tyto soudy námitkou promlčení, vznesenou stěžovatelkou, zabývaly a že vysvětlily, proč ji neshledaly opodstatněnou. Úvahy o tom, jak by to bylo s promlčením, kdyby podkladovým rozhodnutím bylo hmotněprávně rozhodnuto jinak (kdyby spočívala na jiném hmotněprávním posouzení), jsou tu podle vyjádření nerozhodné, neboť soudy jsou v řízení o výkon rozhodnutí podkladovým rozhodnutím vázány. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Za Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zaslal vyjádření předseda senátu 22 Co JUDr. Jaroslav Chmelík, Ph.D. Ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém je podle vyjádření podrobně vyloženo, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu při rozhodování aplikoval. Odvolací soud svým postupem a rozhodnutím podle vyjádření do stěžovatelkou zmiňovaného práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce nezasáhl, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku k těmto vyjádřením nezaslala.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a obsah spisů Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 0 Nc 2605/2007 a sp. zn. 7 E 7/2010, které si k rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Pro rozhodnutí obecných soudů byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna a závěry v nich uvedené nelze rozhodně označit za projev libovůle, ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto na napadená rozhodnutí obecných soudů především odkazuje.
Pokud jde o námitku stěžovatelky o tom, že odvolací a dovolací soud jí měl upřít možnost vznést námitku promlčení, přestože předtím v předcházejícím řízení o nařízení prodeje zástavy, kde stěžovatelka námitku promlčení vznesla, byla naopak odvolacím soudem odkázána na to, že námitku promlčení může vznášet teprve až v řízení o samotný výkon, kde jí byla posléze upřena, konstatuje Ústavní soud, že tato námitka není důvodná. Jak poukazuje též Nejvyšší soud v jeho vyjádření, z napadených rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu je zřejmé, že tyto soudy se stěžovatelkou vznesenou námitkou promlčení zabývaly, a též náležitě vysvětlily, proč ji neshledaly opodstatněnou.
Ústavní soud pak neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, dle které odvolací i dovolací soud zaměnil nalézací titul, který pro pohledávky splatné před 1. září 1998 musel k výkonu rozhodnutí prodejem zástavy existovat, za pouhé procedurální rozhodnutí o nařízení prodeje nemovitostí, a tedy že pokud bylo vydáno rozhodnutí o prodeji zástavy, není již třeba v tomto případě nalézacího titulu vůči zástavnímu dlužníku. Je skutečností, že usnesením Okresního soudu ve Svitavách č. j. 0 Nc 2605/2007-89 ze dne 9. června 2009 bylo rozhodnuto o soudním prodeji zástavy, přičemž eventuální stěžovatelkou uváděná nesprávnost tohoto postupu, která by musela vést k zamítnutí uvedené žaloby, navíc nebyla podle zjištění Ústavního soudu v řízení vedeném Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 0 Nc 2605/2007 ani před soudem prvního stupně, ani v odvolání proti výše uvedenému usnesení, jímž byl prodej zástavy nařízen, namítána. Za této situace nemá Ústavní soud závěrům odvolacího a dovolacího soudu, dle kterého je toto rozhodnutí o soudním prodeji zástavy závazné a nelze jej věcně posuzovat, co vytknout, a totéž platí o závěru, že oprávněná tedy disponovala způsobilým exekučním titulem.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu