ECLI:CZ:US:2014:4.US.3078.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3078/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů 1) Emmanuela Barrauda, 2) Diany Lokia Lingona Barraud a 3) RNDr. Jiřiny Novákové, zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 569/2012-482 ze dne 17. 5. 2012, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 334/2011-455 ze dne 12. 10. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 1/2006-429 ze dne 28. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 1/2006 Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem č. j. 17 C 1/2006-429 ze dne 28. 3. 2011 zamítl žalobu stěžovatelů proti obchodní společnosti KOH-I-NOOR, a. s., o vydání ve výroku rozsudku specifikovaných nemovitostí a movitých věcí. Obvodní soud rozhodoval ve věci poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí, jímž žalobě vyhověl, zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010. Ústavní soud v něm dovodil, že majetková podstata firmy Waldes a spol. byla platně znárodněna ke dni 27. 10. 1945 na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."). Ke znárodnění došlo proto, že se jednalo o podnik kovodělného průmyslu s více než 500 zaměstnanci dle průměru stavů k 1. 1. v letech 1942 až 1944, přičemž nehrálo žádnou roli, zda byla majitelem takového podniku osoba české, německé či židovské národnosti, příp. zda se jednalo o majetek ve vlastnictví Německé říše. Stěžovatelům tedy mohla být nejvýše odepřena náhrada za znárodněný majetek dle §8 dekretu. Ústavní soud dále odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 336/01 ze dne 11. 6. 2002, v němž konstatoval, že v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je zakotven zvláštní restituční titul, jenž dopadá na případy znárodnění bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948. Podmínkou pro vznik restitučního nároku je však skutečnost, že k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období, tzn. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vázán tímto právním názorem dospěl obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí k závěru, že ke znárodnění předmětného majetku zestátněním došlo přede dnem 25. 2. 1948, a tedy mimo rozhodné období dle §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích; žalobě proto nebylo možno vyhovět. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně usnesením č. j. 18 Co 334/2011-455 ze dne 12. 10. 2011 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelů proti usnesení městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 569/2012-482 ze dne 17. 5. 2012 odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé napadli výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž uvedli, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010 pominul, že právní předchůdci stěžovatelů uplatnili své restituční nároky dle zákona č. 128/1946 Sb. a k zamítnutí těchto nároků došlo v rozhodném období ve smyslu §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Došlo tedy k naplnění podmínek stanovených zákonem č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1994 Sb."), a proto je třeba se případem zabývat v rozsahu otázek vypočtených Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4004/2007 ze dne 13. 8. 2009. Je tak namístě zkoumat, zda jsou stěžovatelé osobami oprávněnými dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, zda jde o fyzické osoby, které mají na věc nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., zda k převodu nebo přechodu vlastnického práva došlo za nacistické okupace v důsledku rasové perzekuce a zda šlo o případ neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek v roce 1945. Jestliže byly úkony z doby okupace dle §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. neplatné, mělo nejprve dojít k obnovení původního stavu a teprve posléze mohlo dojít ke znárodnění; to ovšem za podmínky, že by byla za znárodněný majetek vyplacena finanční náhrada. Jestliže by k vyplacení finanční náhrady nedošlo, jednalo by se o případ, jaký řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/96 ze dne 22. 10. 1997. Stěžovatelé podotkli, že Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2816/09 na jednu stranu pominul zákon č. 116/1994 Sb., a na druhou stranu pak v bodě 37 nálezu zcela nadbytečně odkazoval na možnost domoci se odškodnění u nadačních fondů, u nichž však příslušné lhůty již dávno uplynuly. Nadto existence nadačního fondu neměla žádný význam z hlediska existence oprávněného restitučního nároku stěžovatelů, který měl být obecnými soudy řádně posouzen. Stěžovatelé uzavřeli, že v důsledku nesprávného právního názoru, vyjádřeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09, jímž byly obecné soudy vázány, došlo k porušení jejich shora vypočtených ústavně zaručených práv. Proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé polemizovali s výkladem zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak jak jej provedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09 ze dne 15. 12. 2010 a domáhali se toho, aby Ústavní soud svůj původní postoj přehodnotil. Neuvedli nicméně žádné argumenty, které by již nebyly dříve vzneseny či které by nebyly Ústavnímu soudu v době jeho rozhodování známy. Ústavní soud proto neshledal důvod závěry, k nimž dospěl v citovaném nálezu, jakkoliv měnit a na obsah zmíněného nálezu v podrobnostech odkazuje. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že zmínka o Nadačním fondu obětem holocaustu v bodě 37 nálezu sp. zn. I. ÚS 2816/09 byla učiněna toliko nad rámec rozhodovacích důvodů (obiter dictum), přičemž Ústavní soud stěžovatele na možnost čerpat prostředky z tohoto fondu nijak neodkazoval a ani jinak neměla existence tohoto fondu na výsledné rozhodnutí žádný vliv.
Obecné soudy posoudily žalobu stěžovatelů plně v intencích právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu a v tomto ohledu jim tedy nebylo možno nic vytknout. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než jejich ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu