ECLI:CZ:US:2014:4.US.3094.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3094/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Martina Daudy, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 1434/6, 190 00 Praha 9, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. září 2013 č. j. 33 EXE 1497/2013-27, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. října 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti s odkazem na své osobní a majetkové poměry navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela zaplatí stát.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. září 2013 č. j. 33 EXE 1497/2013-27 byly zamítnuty námitky povinného (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. dubna 2013 pod č. j. 091 EX 00871/13-018 (výrok pod bodem I.). Dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok pod bodem II.) a že exekutorovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok pod bodem III.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel Okresnímu soudu v Kolíně vytýká, že neshledal důvodnou jeho námitku, že exekutor při stanovení odměny oprávněného nesprávně vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušena. Stěžovatel je toho názoru, že okresní soud při svém rozhodování nález Ústavního soudu vyložil chybně, neboť v platnosti zůstávají jen pravomocná rozhodnutí o nákladech řízení, nikoliv nepravomocná.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní dospěl v předmětné věci k závěru, že Okresní soud v Kolíně v napadeném rozhodnutí uvedl dostatečně srozumitelně základní důvody, které jej vedly k závěru o nedůvodnosti námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ústavní soud neshledal, že by okresní soud ze skutečností, které mu byly předloženy, vyvodil svévolné závěry nebo že by překročil meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ.
K námitce stěžovatele, že odměna oprávněného byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla zrušena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013, který se stal vykonatelným (tedy s účinností) dne 7. května 2013, Ústavní soud uvádí, že důvody, pro které Ústavní soud přistoupil k derogaci uvedené vyhlášky, se projednávané věci netýkají.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu