ECLI:CZ:US:2014:4.US.3119.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3119/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky T. M. K., zastoupené JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Poděbradova 54, Lomnice nad Popelkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 658/2013-290 ze dne 3. 7. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 To 381/2012-212 ze dne 6. 2. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 6 T 133/2012-105 ze dne 6. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 T 133/2012, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka byla rozsudkem obvodního soudu č. j. 6 T 133/2012-105 ze dne 6. 11. 2012 uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měla dopustit tím, že dne 17. 7. 2012 v provozovně rychlého občerstvení odcizila volně položený batoh, ve kterém se nacházel mimo jiné i notebook, čímž způsobila škodu ve výši 14.960,- Kč. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců, a současně bylo stěžovatelce uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestným činem. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 8 To 381/2012-212 ze dne 6. 2. 2013 doplnil výrok o trestu o citaci příslušného zákonného ustanovení; jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo usnesením č. j. 4 Tdo 658/2013-290 ze dne 3. 7. 2013 odmítnuto.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny a dále též čl. 90 Ústavy České republiky. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka především v tom, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného); dle stěžovatelky nebylo nadevší pochybnost prokázáno, že po jejím odchodu provozovnu nikdo další nenavštívil. Stěžovatelka zpochybňovala věrohodnost svědeckých výpovědí vážících se k rozhodným časovým údajům, okolnostem podání trestního oznámení a uzavření provozovny a dále obecným soudům vytýkala, že při hodnocení její výpovědi nevzaly v potaz její věk, zdravotní stav, dosavadní bezúhonnost a vztahy mezi svědky a poškozenou. Takový způsob hodnocení důkazů by dle názoru stěžovatelky mohl vést k tomu, že obecné soudy uznají z krádeže každého, i bezúhonného, občana, jehož poškozený bez dalších objektivních důkazů označí za pachatele trestného činu spáchaného ve veřejně přístupné provozovně, tvrdíc, že po odchodu tohoto člověka nebyl spatřen žádný jiný možný pachatel. Stěžovatelka dále namítla, že obecné soudy neprovedly některé důkazy, které by mohly pochybnosti o skutkovém stavu odstranit, a dále uvedla, že proti ní bylo nesprávně vedeno tzv. zkrácené přípravné řízení, v důsledku čehož byly možnosti její obhajoby významně umenšeny. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a se závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Namítala-li stěžovatelka, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o její vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatelky logicky a přesvědčivě zdůvodnily.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu