ECLI:CZ:US:2014:4.US.3237.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3237/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Michala Davida, advokáta, zastoupeného Mgr. Pavlem Hlavičkou, advokátem se sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 232/2013-84 ze dne 12. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu.
Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2013 č. j. 57 EC 95/2012-62 bylo řízení vedené proti žalované, zastoupené stěžovatelem jako ustanoveným advokátem, zastaveno, neboť žalobce vzal návrh zpět. Soud prvého stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 880,- Kč; ustanovenému zástupci žalované Mgr. Michalu Davidovi přiznal odměnu za zastupování ve výši 8 005,36 Kč; České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. K odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení, který požadoval přiznání odměny ve výši 25 581,- Kč, městský soud prvostupňové rozhodnutí změnil a stěžovateli přiznal částku 3 784,80 Kč.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho požadavek na proplacení odměny za osm úkonů právní služby byl oprávněný a dostatečně podložený. Nezpochybňuje výpočet odměny městského soudu za jeden úkon právní služby před a po spojení věcí, avšak je přesvědčen, že namísto částky 3 784,80 Kč za dva úkony právních služeb včetně paušálních náhrad za hotové výdaje a daně z přidané hodnoty mu měla být přiznána částka 23 581,- Kč za osm úkonů právních služeb včetně paušálních náhrad za hotové výdaje a daně z přidané hodnoty. Zdůrazňuje, že veškeré účtované úkony činil jako ustanovený zástupce klientky v jejím zájmu. Ke zpětvzetí žaloby došlo na základě dohody o narovnání, k jejímuž sjednání bylo třeba jednání s protistranou. Nesouhlasí s tím, že by měl své kroky, pokud jde o zastupování klientky, konzultovat se soudem. Dále předkládá výčet telefonických, písemných a osobních jednání učiněných ve věci.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 III., ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž dal najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že městský soud v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně a detailně rozvedl, které právní úkony a z jakých důvodů neshledal za účelně vynaložené úkony právní služby, jichž bylo nezbytně třeba k ochraně zájmů žalované. Stěžovateli přitom nevytknul, že s ním nekonzultoval uzavření dohody o narovnání, ale poukázal na to, že za úkon právní služby podle ustanovení §11 odst. 1 písm. m) advokátního tarifu lze považovat např. předložení návrhu smíru soudu ke schválení, ale nikoli dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §585 občanského zákoníku, kterou smluvní strany ruší svá dosavadní sporná nebo pochybná vzájemná práva a povinnosti a nahrazují je novými.
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Řádně odůvodněný právní závěr městského soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, kterému z hlediska ústavnosti není co vytknout, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Ústavní soud proto není ani v projednávané věci oprávněn v detailech přezkoumávat rozhodnutí soudu o nákladech řízení či dokonce sám přezkoumávat oprávněnost účtovaných úkonů právní služby.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv na spravedlivý (řádný) proces. Skutečnost, že soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí městského soudu nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu